Obchodníci s pochybnostmi

Je kouření škodlivé pro vaše zdraví? Představují jaderné zbraně hrozbu pro společnost? Věříte vědeckým vysvětlením kyselých dešťů, změny klimatu a úbytku ozonové vrstvy?

Dnešnímu čtenáři mohou tyto otázky připadat až směšné: většina lidí bere jako samozřejmé, že kouření představuje zdravotní riziko, jaderné zbraně ohrožují lidstvo a vědecké poznatky o změně klimatu jsou přesvědčivé. Kdybyste se však na totéž zeptali v polovině dvacátého století, odpovědi by zdaleka nebyly tak jednoznačné.

Kniha Merchants of Doubt osvětluje období, kdy se teprve zkoumaly příčiny a škodlivé účinky mnoha nových jevů – dobu, kdy velké korporace a vláda USA šířily dezinformace a nepoctivé argumenty, často s pečlivě skrytými motivy.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč by vás v šedesátých a sedmdesátých letech ani nenapadlo považovat cigaretu za špatný nápad,
• jak se vládě USA dařilo přesvědčovat veřejnost, že změna klimatu není důvodem k obavám,
• a jaký vztah měl k jaderným zbraním bývalý americký prezident Ronald Reagan.

Dnes by i dítě řeklo, že kouření zabíjí. Ve druhé polovině dvacátého století však tento dnes všeobecně známý fakt zdaleka nebyl tak rozšířený. Je to šokující, ale mnoho lidí tehdy nemělo o škodlivých účincích kouření ani tušení.

Věděl však o tomto „špinavém tajemství“ sám tabákový průmysl? Ano, a velmi dobře. Už v padesátých letech, kdy se cigarety poprvé dostaly pod drobnohled kvůli možným zdravotním rizikům, měli výrobci k dispozici důkazy, že kouření škodí.

Když si uvědomili, že musí něco podniknout, spojily se v roce 1953 čtyři největší tabákové společnosti ve Spojených státech – American Tobacco, Benson & Hedges, Philip Morris a U.S. Tobacco – aby společně bránily své odvětví. Jakou zvolily strategii? Najaly si PR agenturu Hill & Knowlton, která měla zachránit pošramocený obraz tabáku.

Toto rozhodnutí se později stalo důležitým důkazem u soudu: ukazovalo, že tabákový průmysl si byl plně vědom škodlivých účinků svých výrobků a vědomě uváděl zákazníky v omyl.

Zvolená strategie byla jednoduchá: zasít pochybnosti o tom, že kouření škodí zdraví. Když se pak v šedesátých a sedmdesátých letech začaly objevovat další studie potvrzující škodlivost tabáku, tabákové firmy sáhly po jediné možnosti, kterou reálně měly: začaly zpochybňovat vědecky podložená fakta tím, že vyvolávaly pochybnosti o jejich platnosti.

V roce 1979 například zahájil tabákový průmysl program financování předních univerzit, včetně Harvardu. Zavázal se během šesti let investovat 45 milionů dolarů s jediným cílem: zpochybnit souvislost mezi kouřením a zdravotními problémy. Neomezil se však jen na univerzitní granty – najal si také respektovaného vědce Fredericka Seitze, který sám rozhodoval o rozdělování peněz, čímž tabákovému průmyslu dodával další zdání důvěryhodnosti.

Firmy si dokonce zvaly vědce jako svědky k soudům, aby prohlašovali, že mezi kouřením a špatným zdravím neexistuje žádná prokazatelná souvislost. Pravdu však bylo možné potlačovat jen omezenou dobu – a veřejnost se nakonec začala probouzet.

Navzdory veškerému úsilí se tabákovému průmyslu nepodařilo dlouhodobě utajit škodlivé účinky svých produktů. Když se však objevily první vědecké důkazy o zdravotních rizicích kouření, týkaly se pouze aktivních kuřáků. Nebezpečí pasivního kouření bylo prokázáno a oficiálně uznáno až v osmdesátých letech.

V letech 1980 a 1981 britské a japonské studie ukázaly, že nekuřáci vystavení zakouřenému prostředí mají sníženou plicní funkci. V roce 1986 pak americký hlavní hygienik (Surgeon General) oznámil, že pasivní kouření je stejně nebezpečné jako kouření aktivní. A v roce 1992 vydala americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) zprávu, která podrobně popsala škodlivé účinky pasivního kouření.

Tabákový průmysl však pokračoval v odporu – tentokrát už ne jen zpochybňováním jednotlivých studií, ale útokem na samotný vědecký proces. Zatímco v první vlně se firmy snažily rozbít konkrétní výsledky výzkumů, v druhé vlně vedly „válku proti vědě“ jako takové.

Napadaly například důvěryhodnost přístupu EPA označovaného jako „vážení důkazů“ – tedy postupu, kdy se vyhodnocují všechna dostupná data a závěr se opírá o převládající výsledky. Frederick Seitz tvrdil, že některé studie jsou „respektovanější“ než jiné, a proto prý nelze všechna data jednoduše spojit dohromady a považovat je za solidní důkaz.

Tím to ale neskončilo. Průmysl také napadl zprávu EPA s tím, že cituje studie, které poskytují „jen“ devadesátiprocentní míru jistoty. Tento argument převzal další vědec pracující v zájmu tabákového průmyslu, Fred Singer, který zprávu EPA označil za „odpadkovou vědu“, jež údajně přikládá nepřiměřenou váhu domnělým problémům.

Co Seitzovi i Singerovi unikalo – nebo spíše zamlčovali – bylo to, že zpráva EPA prošla recenzním řízením, a to hned dvakrát, pokaždé před odborným panelem vědců a konzultantů.

Tabákový průmysl tedy systematicky dezinformoval veřejnost a odváděl ji od reality. A jak uvidíme dále, zdaleka nebyl jediný, kdo podobné triky používal.