O inteligenci

Od chvíle, kdy se objevily první stroje schopné provádět jednoduché výpočetní úkoly, lidé sní o vytvoření umělé inteligence. Svědčí o tom i nesčetné romány a filmy science fiction plné nejrůznějších myslících strojů – a ne všechny z nich mají s lidstvem ty nejlepší úmysly.

Jaké inteligentní stroje tedy můžeme v budoucnu skutečně očekávat a jak by mohly vzniknout? A co je nejdůležitější: co by to znamenalo pro lidstvo?

V tomto shrnutí uvidíte, proč není mistr světa v šachu Garry Kasparov ani o trochu méně inteligentní než stroj jen proto, že s jedním z nich prohrál. Také pochopíte, jaké neurologické mechanismy stojí za naší schopností předvídat budoucnost – například jak víte, že otočení klíčku v zapalování vašeho auta způsobí, že motor naskočí. Nakonec se dozvíte, proč inteligentní stroje nikdy nepřevezmou vládu nad lidstvem ani ho nevyhladí.

V posledních desetiletích se počítače staly stále menšími a zároveň výkonnějšími. Tento vývoj inspiroval některé vědce k úvahám o počítači natolik výkonném, že by dokázal skutečně myslet jako člověk.

Přestože mají moderní počítače mnohem větší hrubý výpočetní výkon než lidský mozek, jsou stále velmi daleko od skutečné inteligence – tedy od schopnosti být kreativní, chápat a učit se ze světa kolem sebe. Důvodem je to, že počítače a naše mozky fungují na zásadně odlišných principech.

Počítače jsou naprogramovány k provádění určitých úkolů – a tím jejich schopnosti v podstatě končí. Samy se nic nového nenaučí; pouze ukládají informace, ale nedokážou je později využít k hlubšímu porozumění novým informacím.

Mozek je naproti tomu není omezen na předem naprogramované úkoly. Dokáže chápat, zobecňovat a učit se nové věci – a právě to z něj dělá inteligentní systém.

Známým příkladem je superpočítač Deep Blue, který porazil Garryho Kasparova, nejlepšího šachistu světa, v jeho vlastní hře. Deep Blue však nevyhrál proto, že by byl „chytřejší“ než Kasparov.

Špičkový šachista, jako je Kasparov, se dokáže podívat na šachovnici v jakékoli situaci a okamžitě odhadnout, které tahy dávají smysl v rámci jeho strategie a jaké protiakce lze očekávat. Počítač naproti tomu pouze prochází obrovské množství možných tahů a protihráčových odpovědí a pro každý z nich vypočítává pravděpodobnost vítězství. Šachu nerozumí o nic víc než kapesní kalkulačka „rozumí“ matematice, přestože umí sčítat čísla.

V tomto smyslu pouhé zvyšování výkonu procesorů nebo přidávání paměti neudělá z počítačů inteligentní bytosti. Jen urychlí jejich schopnost počítat – úkol, ve kterém už dnes lidi výrazně překonávají. Stále však nebudou schopny chápat svět a přemýšlet o informacích, které ukládají, tak jako lidé.

Zdá se tedy, že prvním krokem k vytvoření skutečně inteligentního stroje je porozumět tomu, jak funguje lidský mozek.

Přemýšleli jste někdy o tom, proč vůbec dokážete vnímat svět kolem sebe? Nebo jak se obrazy, zvuky a chutě, které přijímáte smysly, proměňují v plynulý, souvislý prožitek vašeho okolí?

Ve skutečnosti jde o výsledek složitého procesu v mozku, při němž se smyslové informace propojují s vašimi dosavadními vzpomínkami. Část mozku odpovědná za smyslové vnímání a vědomé myšlení se nazývá neokortex.

Když nám naše smysly něco sdělují, právě neokortex kombinuje přicházející informace s tím, co už známe. Skládá se z několika vrstev nad sebou a smyslové podněty těmito vrstvami postupně procházejí. Každá další vrstva k surovým smyslovým datům přidává stále podrobnější předchozí znalosti.

Představme si například, že vidíte známou tvář a vaše oči tuto informaci předají do mozku. Nižší vrstvy neokortexu zpracují základní vizuální rysy a předají je výš. Vyšší vrstva pak propojí to, co vidíte, s uloženou představou toho, jak lidské tváře obecně vypadají. Takto obohacené informace putují do ještě vyšší vrstvy, která už rozpozná konkrétní osobu – například vašeho partnera nebo šéfa.

Váš neokortex je v doplňování smyslových informací o dřívější zkušenosti tak rychlý a efektivní, že si tento proces vůbec neuvědomujete. Díky tomu vnímáme svět jako plynulý a samozřejmý.

Pokud však vidíte něco zcela nového, žádná z vrstev neokortexu to nedokáže propojit s předchozími vzpomínkami. Informace proto putuje až do nejvyšší vrstvy, která tento zážitek uloží jako novou vzpomínku pro budoucí použití. Mozek si tak neustále buduje rostoucí „databázi“ zkušeností, s nimiž může nové vjemy porovnávat.