Nový temný věk

Od závislosti na sociálních sítích přes falešné zprávy a masové sledování až po další projevy digitálního věku – nové technologie změnily naše životy, naše společnosti i samotnou planetu. Často způsoby, které jsme si na začátku vůbec nedokázali představit. Internet a další klíčové nástroje našeho propojeného světa, ještě nedávno oslavované jako předzvěst nového osvícenství, se dnes jeví jako zdroj nových forem sociální a politické polarizace, násilí a zneužívání, dezinformací a konspiračních teorií.

Uprostřed informační záplavy jako by se svět propadal do nového temného věku: doby, kdy dokážeme shromažďovat stále více dat o nesmírně složitém světě, ale rozumíme mu čím dál méně. Právě proto se dnes víc než kdy dřív musíme naučit kriticky myslet v tomto nejistém prostředí. Je nutné zkoumat technologie, které formují náš svět i naše myšlení, zjistit, odkud pocházejí, jak fungují a komu ve skutečnosti slouží.

Následující úryvky odhalují některé z rozsáhlých a často překvapivých způsobů, jimiž na nás nové technologie působí – a proč a jak k tomu došlo. Seznámíte se s vojenským projektem, který stál u zrodu počítačové éry, s mechanismy, jež živí konspirační teorie, i s temnou stránkou dětské zábavy na YouTube.

Jaký vztah mají počítače k počasí – a co má počasí společného s armádou? Ve skutečnosti téměř všechno. Po desetiletí bylo pro západní armády klíčové vyvinout metody, jak počasí předpovídat a případně i ovlivňovat – a právě v tomto úsilí leží jeden z původů moderní výpočetní techniky.

Prvním člověkem, který se pokusil pomocí výpočtů popsat atmosférické podmínky a předpovídat počasí, byl matematik Lewis Fry Richardson. Svou práci zahájil během první světové války, kdy dobrovolně sloužil jako zdravotník na západní frontě. Richardson dokonce přišel s myšlenkovým experimentem, který lze považovat za první popis „počítače“: představoval si obrovskou síň naplněnou tisíci lidských počtářů, z nichž každý by počítal počasí pro určité území světa a průběžně si vyměňoval výsledky, aby mohli pokračovat v dalších výpočtech. Takový stroj, snil Richardson, by dokázal přesně předpovědět počasí kdekoli a kdykoli.

Jeho futuristická představa se znovu objevila až během druhé světové války, kdy masivní vojenské investice do výzkumu podnítily rozvoj strojového výpočtu. Manhattan Project, americký vojenský výzkumný program, který vedl k vytvoření atomové bomby, je úzce spjat s vývojem prvních počítačů. Mnohé z těchto raných strojů, například Elektronický numerický integrátor a počítač (ENIAC) z roku 1946, sloužily k automatizovaným výpočtům simulujícím účinky různých bomb a raket za určitých povětrnostních podmínek.

Vojenský původ a účel počítačů však byly často pečlivě skrývány. V roce 1948 například IBM nainstalovala svůj Selektivní sekvenční elektronický kalkulátor (SSEC) do výlohy obchodu v New Yorku, tedy na místo, kde byl veřejnosti přímo na očích. Zatímco lidé byli informováni, že počítač počítá astronomické pozice pro lety NASA, ve skutečnosti pracoval na tajném programu s krycím názvem Hippo – prováděl výpočty pro simulaci výbuchů vodíkových bomb.

Od samého počátku poskytovalo složité a neprůhledné fungování počítačů pohodlný závoj, za nímž bylo možné skrývat jejich skutečné funkce. Většinu času přitom tyto stroje ani své reálné úkoly neplnily příliš dobře. Historie výpočetní techniky je plná historek, které ukazují, jak zjednodušený pohled počítačů na svět, jejich neschopnost rozlišovat mezi realitou a simulací a nekvalitní vstupní data mohou mít pro lidské uživatele velmi vážné následky.

Americká počítačová síť SAGE, která během studené války sloužila k integraci meteorologických a vojenských dat, je proslulá téměř fatálními omyly – například když si spletla hejno migrujících ptáků s blížící se sovětskou bombardovací flotilou.

Změna klimatu je to, čemu filozof Timothy Morton říká hyperobjekt: je tak rozsáhlá a všudypřítomná, že ji nedokážeme vnímat vcelku a smysluplně. Můžeme jen pozorovat její otisky ve světě kolem nás. Jedním z takových dramatických otisků je syrský konflikt posledních let, který mnozí komentátoři označují za první klimatickou válku v dějinách.

V důsledku rostoucích globálních teplot postihla Sýrii v letech 2006–2011 masivní, bezprecedentní sucha. Obrovské plochy zemědělské půdy se staly neobdělávatelnými a téměř 85 % hospodářských zvířat uhynulo. Následný demografický tlak způsobený odchodem farmářů do měst a narůstající frustrace z toho, jak prezident Bašár Asad situaci zvládá, nakonec přispěly k vypuknutí ozbrojeného konfliktu, který se Západu stal hmatatelným především v podobě uprchlické krize.

Měnící se klima však nezasahuje jen „staré“ technologie, jako je zemědělství. Dopadá i na technologie nové, například na internet. Ačkoli máme tendenci vnímat World Wide Web jako nehmotný „cloud“, přenos a ukládání dat závisí na rozsáhlé fyzické síti optických kabelů, antén a serverů – na infrastruktuře, která je velmi zranitelná vůči extrémním povětrnostním jevům. Výkon a spolehlivost Wi‑Fi například s rostoucí teplotou klesají a mnohá výpočetní zařízení při extrémním horku zcela selhávají.

Současně digitální technologie samy ke klimatické krizi významně přispívají. Fyzická datová centra po celém světě spotřebovávají zhruba 3 % veškeré vyrobené elektřiny a podílejí se asi 2 % na globálních emisích uhlíku. Jak se naše digitální kultura zrychluje, vyžaduje stále více zdrojů na své udržení. Vezmeme‑li v úvahu energetické náklady na ukládání a přenos streamovaných dat, pak už pouhá jedna hodina Netflixu týdně spotřebuje za rok více elektřiny než dvě nové chladničky dohromady. Není proto divu, že se očekává, že množství energie potřebné k ukládání a přenosu našich dat se v příštích čtyřech letech ztrojnásobí.

A zatímco nové technologie nám umožňují shromažďovat obrovská množství měření a dat o probíhající krizi, samotná změna klimatu nás může doslova činit neschopnými tato data smysluplně integrovat. V roce 2015 překročila koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře hranici 400 ppm, tedy „částic na milion“. Při koncentraci 1000 ppm CO₂ – hodnotě, kterou některé vnitřní prostory ve velkých městech pravidelně překračují – klesá lidská kognitivní výkonnost přibližně o 21 %.