Novacén

Pokud má vědecký pokrok jednu zásadní nevýhodu, je to skutečnost, že si dnes víc než kdy dřív uvědomujeme vlastní křehkost. Ať už Zemi zasáhne asteroid, udusí ji supervulkán nebo ji pohltí Slunce, právě věda nám poskytuje stále se rozšiřující seznam děsivých apokalyptických scénářů, které jako by čekaly na příležitost vymazat lidstvo z existence.

Tyto úryvky odrážejí naše obavy ze dvou velmi současných příběhů o našem blízkém zániku: ze strachu z globální ekologické katastrofy způsobené změnou klimatu a ze strachu z násilného ovládnutí světa umělou inteligencí (AI). Lovelock uznává, že v obou scénářích se skrývá reálné nebezpečí, nakonec však tvrdí, že bychom se jich neměli přehnaně obávat.

Jeho líčení „uzurpace“ Země stroji je ve skutečnosti pozoruhodně optimistické – na hony vzdálené násilnému převratu, jaký známe z dystopických sci‑fi románů. V těchto úryvcích autor vysvětluje, proč je podle něj pravděpodobné, že budeme svědky mírumilovného a vzájemně prospěšného převzetí, a proč to pro nás může být požehnáním v boji se změnou klimatu. V dnešním ekologickém diskurzu, prostoupeném misantropickým pesimismem, působí jeho pohled téměř jako balzám.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak moderní ekologické hnutí odráží židovsko‑křesťanskou mytologii; jaký nečekaný tvor kdysi plaval v polárních vodách; a jaký může být konečný smysl kosmu.

Pokud budete mít někdy to štěstí a uvidíte Zemi v noci z vesmíru, spatříte glóbus protkaný zářícím světlem. Nebudete mít pochyb o tom, že žijeme v éře člověka. Naše nadvláda nad Zemí je však velmi krátká.

Naše planeta je stará asi 4,5 miliardy let, život na Zemi existuje přibližně 3,8 miliardy let, ale moderní lidský druh je tu sotva 200 000 let. A i tak civilizace v podobě, jak ji známe, existuje jen asi 6 000 let a postindustriální společnost pouhých 300 let. Antropocén – geologická éra člověka – tedy zahrnuje jen těchto posledních několik staletí. Je to zanedbatelně krátké období.

Teprve před několika sty lety lidstvo přestalo pouze reagovat na globální environmentální změny a prostřednictvím masového spalování fosilních paliv začalo samo ovlivňovat globální environmentální systémy Země. A přesto se po pouhých několika stoletích antropocén už blíží ke konci. Jak je to možné?

Podle autora právě procházíme přechodem do nové geologické éry – Novacénu. Tato éra bude charakterizována vznikem nové formy života, která vzejde z inovací v technologiích umělé inteligence. Tato nová forma života se následně vymkne lidské kontrole a začne autonomně zasahovat do globálních environmentálních systémů.

Můžeme ale opravdu říct, že umělá inteligence bude představovat novou formu života? Stručná odpověď zní: ano. Živé bytosti mají dvě základní charakteristiky – autonomii a schopnost sebereplikace. V současném stavu vývoje AI máme obě tyto vlastnosti na dosah.

Už dnes používáme počítače k návrhu a výrobě nové výpočetní techniky. Zatímco průměr nejmenšího drátu, který je člověk ještě schopen vidět a manipulovat s ním, je zhruba 1 mikrometr, nejnovější procesorové čipy Intelu obsahují vodiče s průměrem pouhých 14 nanometrů, tedy asi sedmdesátkrát menším. Bez pomoci počítačů bychom takové zařízení vůbec nedokázali vyrobit. Návrhový proces sice dosud vyžaduje lidský vstup, to se však s rozvojem autonomní AI pravděpodobně změní.

Společnost DeepMind, patřící Googlu, už představila autonomní AI nazvanou AlphaZero. Zatímco konvenční systémy umělé inteligence se učí hrát strategické hry, jako jsou šachy nebo go, analýzou databází partií poskytnutých lidmi, AlphaZero se tyto hry naučila ovládnout tím, že hrála sama proti sobě.

Při současném tempu pokroku je jen otázkou času, kdy se AI dokáže sama naučit zvládat mnohem složitější „hry“, jako je řízení ekonomiky nebo vedení války.

Člověk není první formou života, která má globální vliv na zemskou biosféru. Když se v mořských řasách poprvé vyvinuly fotosyntetizující buňky, začaly rychle nahrazovat oxid uhličitý v atmosféře kyslíkem – látkou smrtelnou pro mnohé tehdejší organismy, například bakterie.

To naznačuje, že prostředí Země není nezávislé na životě, který se na jejím povrchu rozvíjí. Organický život a globální biosféra Země se zjevně vzájemně ovlivňují. Podle autora je právě tento jednoduchý postřeh důvodem, proč bychom měli na Zemi pohlížet jako na jediný samoregulační systém – na to, co nazývá Gaiou.

Uvažujme například průměrnou teplotu Země, která zůstává relativně stabilní kolem 15 °C. Na jedné straně tato mírná teplota umožnila životu vzkvétat. Na straně druhé je organický život nezbytný k udržení takto chladného klimatu tím, že pohlcuje oxid uhličitý a ukládá ho v půdě.

Hypotéza Gaia tak doplňuje Darwinovu teorii přirozeného výběru, která je podle autora jednostranná. Přirozený výběr vysvětluje, jak se organický život přizpůsobuje svému prostředí, zatímco hypotéza Gaia tvrdí, že život zároveň své prostředí přizpůsobuje sobě a činí je pro život příznivějším. To lze snadno pozorovat v ekosystému deštného pralesa: vegetace potřebuje k přežití vlhké klima a zároveň toto vlhké klima vytváří neustálým odpařováním vodní páry z listů.

Jedním z důvodů, proč se vědecká komunita hypotéze Gaia tak dlouho bránila, je zdánlivá kruhovost její logiky. Jak může něco být příčinou a zároveň následkem téhož jevu? Problém spočívá v tom, že tradiční lineární model příčinnosti – A způsobí B, to způsobí C – nedokáže vysvětlit fungování samoregulačních systémů.

Musíme si proto představit příčinný model, který připouští vzájemnou kauzalitu. V zásadě jde o to, že dva prvky, A a B, na sebe vzájemně působí tak, že A způsobuje B a B zároveň způsobuje A. Naše tendence představovat si příčinnost lineárně je spíš zvyk než odraz skutečného fungování světa. Může jít o naučený způsob myšlení, který odráží lineární povahu lidského jazyka – ať už mluveného, nebo psaného –, jenž postupuje krok za krokem.

Země, respektive Gaia, je tedy nejlépe vysvětlitelná nelineárním kauzálním modelem, v němž biosféra a život na sobě vzájemně a současně působí a společně udržují stabilní klima.