Nic k závidění

Představte si, že žijete v horších podmínkách než toulavý pes, který hledá zbytky jídla jen proto, aby přežil, a nikdy si nejste jisti, jaké nebezpečí na vás číhá za nejbližším rohem. Přesně tak vypadá realita mnoha Severokorejců, kteří od rozdělení Korejského poloostrova žijí pod vládou Kim Ir-sena, Kim Čong-ila a dnes Kim Čong-una – tří generací jedné rodiny.

Tato kniha vypráví příběhy o tom, jak obyčejní lidé prožívají život v represivním totalitním režimu, včetně období hladomoru na počátku 90. let, který zabil zhruba pětinu obyvatel země. Dozvíte se o klíčových historických událostech, které vedly k rozdělení Korejského poloostrova a ke Korejské válce, a nahlédnete do každodenního života Severokorejců žijících v trvale chaotických a nejistých podmínkách.

Zároveň zjistíte, proč byla hranice mezi Severní a Jižní Koreou vedena po 38. rovnoběžce, jak byli občané Severní Koreje zařazováni do svévolně stanovené společenské hierarchie a proč se soběstačnost stala ústředním principem severokorejské státní ideologie.

Během druhé světové války byla Korea málo známou japonskou kolonií s omezeným geopolitickým významem. Když se však tento poloostrov ležící těsně u severního pobřeží Číny stal po válce předmětem mocenského soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, situace se dramaticky změnila.

Aby Spojené státy uklidnily Sovětský svaz a udržely rovnováhu mezi světovými mocnostmi, rozdělily Korejský poloostrov na dvě části. Z obavy, že se Sověti pokusí ovládnout Koreu jako odrazový můstek k Japonsku, svěřily Spojené státy severní polovinu Koreje Sovětskému svazu jako dočasné poručnictví, zatímco samy převzaly kontrolu nad jižní částí. Washington určil dělící čáru na 38. rovnoběžce čistě z praktických důvodů – ne na základě historických či geografických souvislostí.

Korejci neměli na rozdělení své země žádný vliv a cítili se jako oběti střetu supervelmocí. Ani jedna strana nebyla ochotna poloostrov znovu sjednotit a umožnit Korejcům obnovit nezávislost, takže do roku 1948 vznikly dvě samostatné republiky. Na jihu byla pod vedením I Sung-mana (Syngmana Rheeho) založena Korejská republika, zatímco Kim Ir-sen, odbojář z dob japonské okupace, vyhlásil na severu Korejskou lidově demokratickou republiku.

V roce 1950 vedly sporné nároky obou režimů na legitimitu k vypuknutí Korejské války. Dne 25. června téhož roku Kim Ir-sen s podporou sovětských tanků překvapil jihokorejskou armádu a obsadil hlavní město Soul. V reakci na to vstoupily do války další státy: Spojené státy a koalice 15 členských zemí OSN bojovaly na straně jihu a zatlačily jednotky Kim Ir-sena, které mezitím začala podporovat i Čína.

Po třech letech skončila válka příměřím, aniž by přinesla zásadní změnu. Hranice podél 38. rovnoběžky se téměř neposunula a život přišlo zhruba tři miliony lidí.

Po skončení Korejské války zavedl Kim Ir-sen komunistický režim, v jehož čele stál jako prezident. Ve skutečnosti však vládl jako diktátor, který si zajišťoval loajalitu tím, že své příznivce odměňoval privilegii, zatímco odpůrce bezohledně trestal.

Společnost byla rozdělena do tří kategorií podle politické spolehlivosti: na „jádro“, váhající a nežádoucí nepřátelské třídy. Příslušníci jádra měli nejvyšší status a nejvíce výhod, zatímco politicky nespolehlivé skupiny tvořily nejnižší společenské vrstvy. Podobně jako v patriarchálním kastovním systému byl sociální status dědičný. Oficiálně se sice tvrdilo, že si jsou všichni podle komunistické ideologie rovni, ve skutečnosti však bylo téměř nemožné svůj status zlepšit.

Pokud byl například váš otec bývalým válečným zajatcem, který bojoval na straně jihu, vy ani vaši potomci jste měli jen mizivou šanci dostat se na prestižní univerzitu nebo se oženit či vdát „nad svou třídu“. Naopak degradace za „nevhodné“ chování byla velmi snadná.

Jídlo a bydlení byly rozdělovány podle sociálního hodnocení, korejsky zvaného songbun. V roce 1958 podrobil Kim Ir-sen každého Severokorejce sérii osmi prověrek, aby určil jeho politickou spolehlivost, a na základě celkového výsledku mu přidělil oficiální songbun. Tyto prověrky pokračovaly i v následujících desetiletích.

Každému člověku byly určeny konkrétní dny, kdy směl navštívit distribuční centrum potravin a vyměnit peníze a pracovní kupony za obilí a další základní potraviny. Čím vyšší byl váš status, tím kvalitnější zboží jste dostávali. Stejně tak pokud jste získali právo na přidělení bytu, váš songbun určoval, v jaké čtvrti a v jakém typu domu smíte bydlet.

Jako by rigidní sociální struktury a absolutní kontrola životních podmínek nebyly samy o sobě dostatečně dusivé, podnikl Kim Ir-sen další kroky, aby Severokorejcům znemožnil byť jen pomyslet na odpor vůči režimu.