Nezastavitelná

Co je potřeba k tomu, abyste se stali skvělým tenistou? Je toho hodně – talent, silná vůle a odvaha snášet zranění i kritiku. Maria Šarapovová do této šablony zapadá lépe než většina. Její postavení jedné z nejlepších tenistek světa stojí na vrozených schopnostech, odhodlání a sebevědomí.

Její autobiografie ale není jen soupisem vítězství a porážek. To, co ji odlišuje od jiných sportovních životopisů, je způsob vyprávění a specifický pohled na svět. Při čtení této knihy se naučíte čelit obtížím s nadhledem a klidem. Především však pochopíte, že skutečného úspěchu nelze dosáhnout v izolaci – vždy je za ním podpora rodiny, přátel a laskavých lidí, kteří věří vám i vašemu talentu.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, kolik mohou mladí hráči vydělávat na sponzorských smlouvách, jaký typ tenisového podání může vážně poškodit rameno a proč je Wimbledon považován za nejvýjimečnější ze všech turnajů Grand Slam.

Po jaderné havárii v Černobylu v roce 1986 se dva Bělorusové, Jelena a Jurij, rozhodli opustit svůj domov a odešli na Sibiř. Po usazení v Nyaganu se jim 19. dubna 1987 narodila dcera Maria Šarapovová.

Jurij však život na Sibiři nesnášel, a tak brzy přestěhoval rodinu do malého bytu v Soči, ruském přímořském letovisku na východním pobřeží Černého moře. Marii byly tehdy dva roky.

O pár let později, během jednoho obzvlášť šťastného dne, vzal otec dceru na tenisový kurt v Soči. Tenisovou raketu dostal jako žert od svého bratra. Když trénoval, Maria se – znuděná čekáním – chopila volné rakety a začala si sama pinkat míčky. A šlo jí to téměř okamžitě. Její schopnost soustředit se na hru byla ohromující. Otec si této vrozené schopnosti rychle všiml a začal čtyřletou Marii vodit na hodiny k opravdovému trenérovi.

Její rané dětství však nebylo zasvěceno jen tenisu. Domov Šarapovových byl živý, často plný přátel, a příbuzní je pravidelně navštěvovali. S matkou si Maria četla a psala vlastní příběhy, učila se ruskou abecedu a matka dbala na to, aby sahala po různých žánrech – od Pipi Dlouhé punčochy až po ruskou poezii.

Přesto se tenis brzy stal hlavní náplní Mariina dětství a otec ji neustále vozil na tréninky a turnaje. Rodiče byli v mnoha ohledech velmi ochranitelští. Maria si dodnes pamatuje, jak se z okna bytu dívala na místní děti, které si hrály venku. Kromě tenisu jí vlastně nebylo dovoleno příliš vycházet.

Brzy se ukázalo, že Maria není jen talentovaná – byla výjimečná. Jejím prvním skutečným trenérem byl Jurij Judkin, místní legenda, i když měl slabost pro alkohol. Judkin okamžitě rozpoznal její potenciál. Ano, byla nadaná, ale ještě důležitější bylo, že se dokázala soustředit celé hodiny. Tenis ji nikdy neomrzel. Jakmile měla v ruce raketu, mohla bez přestání odpalovat míčky. Nevadilo jí, když jí Judkin přikázal opakovat stále stejné údery. Nezhnusilo se jí to a nezačala se nudit. Tenis vnímala jako své poslání a byla dost oddaná na to, aby svůj talent systematicky rozvíjela.

Pro Judkina byla Maria „Mozartem tenisu“. A pak, jednoho dne v roce 1993, vyslovil myšlenku, která jí navždy změnila život. Přišel za jejím otcem a řekl, že pokud chtějí Mariin talent opravdu podpořit, budou se muset přestěhovat někam, kde může naplno růst. Rusko, které se stále vzpamatovávalo z rozpadu Sovětského svazu, podle něj nebylo tím pravým místem. Volala Amerika.

Mariin otec okamžitě pochopil, co je třeba udělat. Rozhodl se zasvětit svůj život dceři: odejít z práce, změnit své plány. Všechno se teď točilo kolem Marie a její tenisové kariéry. Začal se sám učit o tenisu a každý den s ní trénoval. Byl odhodlaný dostat ji do Spojených států.

Nakonec dala rodině rozhodující impuls světově proslulá česko‑americká tenisová šampionka Martina Navrátilová. Na tenisové akci v Moskvě, kde rodiče a trenéři mohli představit své mladé talenty, dostala Maria – stejně jako ostatní děti – šanci si s Navrátilovou krátce zahrát. Navrátilová byla ohromena. Přišla za Mariiným otcem a potvrdila to, co už Judkin řekl: Maria je mimořádně nadaná a musí Rusko co nejdříve opustit.

Plán byl na světě. Ale potíže teprve začínaly.