Nevzniklo to ve vás

Cítili jste se někdy nesví, když jste navštívili prarodiče nebo jiné příbuzné? Měli jste napjatý vztah s rodiči? Je možné, že za tím stojí skrytá traumata ve vaší rodině. Traumatické události mohou ovlivňovat naše pocity i chování a pokud mají hluboké kořeny, jejich zpracování může trvat roky terapie. Když však zůstanou nevyřešená, mohou se – podobně jako geny – předávat z generace na generaci. Důsledky pak mohou být mnohem horší než jen kyselé pohledy rodičů u štědrovečerního stolu.

Jak překonat paralyzující vliv rodinných traumat, abyste podobné pocity nepředali vlastním dětem? Jak uvidíte v těchto ukázkách, klíčem k odemčení minulosti je jazyk. V tomto shrnutí se také dozvíte:

• jak vás může dodnes osobně ovlivňovat bolest, kterou kdysi prožívala vaše prateta,
• proč vám k odhalení kořene bolesti může stačit jen několik jednoduchých otázek,
• a jak může opakování pozitivních tvrzení postupně přetvářet váš mozek.

Mnoho lidí zápasí s emočními potížemi. Někteří trpí iracionálními strachy, jiní si vytvářejí sebedestruktivní návyky nebo uvíznou v nezdravých vztazích. Pokud jste někdy čelili podobným problémům, možná máte pocit, že za ně můžete vy sami, že jste zdrojem vlastního emočního zmatku.

Často však takové nezdravé chování vyrůstá z traumatu, které jste prožili – přímo, nebo nepřímo prostřednictvím své rodiny. Traumatické události, jako je předčasné odloučení od matky nebo násilný čin, mohou člověka hluboce zasáhnout. Nejenže vyvolávají stres a strach, ale mohou také zásadně změnit jeho chování.

Pokud člověk nedokáže příznaky takového traumatu zpracovat, může je potlačit a v důsledku toho si vytvořit nezdravé vzorce chování. Ještě horší je, že účinky traumatu pak může nevědomky přenášet na další generaci.

Stručně řečeno, ve svém životě můžete nést příznaky traumatu, které jste sami nikdy nezažili. Můžete mít opakující se pocity nebo projevy chování, které nejsou spojené s žádnou konkrétní událostí ve vašem vlastním životě.

Jedna z autorčiných pacientek například trpěla silným strachem ze smrti. Byla výrazně klaustrofobní a děsila se, že nedokáže uniknout ze situace ohrožující život. Popsala to slovy: „Nemůžu dýchat, nemůžu se dostat ven, umřu.“

Pacientka přitom nereagovala na vlastní prožité trauma, ale na zkušenost příbuzných své matky, kteří byli během druhé světové války zavražděni v plynové komoře. Takto těžké trauma může být natolik mocné, že jeho ozvěny zasahují i lidi, kteří ho osobně nezažili.

Jak je něco takového vůbec možné?

I když toho o minulosti svých rodičů nebo prarodičů mnoho nevíte, životy, které vedli, a traumata, která prožili, mohou ovlivňovat i vás. Minulá traumata totiž mohou vést k vzorcům chování, jež hluboce zasahují do rodinné dynamiky.

Je známo, že lidé často skrývají následky bolestných či traumatických událostí. Přesto je zásadní najít způsob, jak se s těmito následky vyrovnat. Když to neuděláme, rodina se může ocitnout v začarovaném kruhu přenášených traumatických pocitů.

Smrt dítěte je například pro pár mimořádně traumatická událost. Pokud se však rodiče odmítnou postavit realitě, své bolestné emoce potlačí a o ztrátě nebudou mluvit, je velmi pravděpodobné, že tento traumatický zážitek nevědomky přenesou na své další dítě.

Traumatické události mohou ovlivnit i naši biologii. Výzkumy ukazují, že myšlenky a emoce mohou měnit genetickou expresi, tedy způsob, jakým se naše DNA „projevuje“. To znamená, že člověk trpící následky traumatu může svým dětem předat „traumatizované“ geny.

Podle buněčného biologa ze Stanfordovy univerzity Bruce Liptona mohou emoce jako strach nebo hněv „biochemicky změnit genetickou expresi… potomků“. Trauma rovněž mění hladiny stresových hormonů a rodiče mohou tyto změny předat svým dětem.

Rachel Yehuda, výzkumnice z Mount Sinai School of Medicine v New Yorku, zkoumala přeživší holocaustu trpící posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Zjistila, že hladiny hormonu kortizolu byly u přeživších holocaustu i u válečných veteránů nezvykle nízké. Za normálních okolností tělo po traumatické události hladinu kortizolu zvýší, aby se pokusilo své systémy „vrátit do normálu“. Lidé s PTSD však často vykazují chronicky nízké hladiny kortizolu – a tuto charakteristiku mohou potenciálně předávat svým potomkům.

Trauma tedy nezasahuje jen jednoho člověka, ale potenciálně celou rodinu. Když se proto snažíme trauma rozpoznat a překonat, musíme se podívat i na rodinný kontext.