Nevědomost

Ve světě, kde je odpověď na téměř jakoukoli otázku vzdálena jen jedno kliknutí, je dnes důležitější než kdy dřív vědět, co nevíme. Pokud dokážeme rozpoznat mezery ve svých znalostech – svou nevědomost – můžeme lépe porozumět tomu, co dosud zůstává neobjeveno. A to je možné jen tehdy, když si klademe správné otázky.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak funguje vědecké objevování a jak je poháněno právě naší nevědomostí. Získáte nejen přehled o tom, jak probíhá vědecké zkoumání, ale také se seznámíte s limity vědecké metody a s tím, proč je důležité těmto limitům rozumět.

Představíme vám konkrétní příklady z blízké i vzdálenější minulosti, které ukazují, jak někteří z nejvýznamnějších vědců dokázali využít mezery v našich kolektivních znalostech k vytvoření jedinečných a elegantních teorií a objevů, jež pomohly utvářet náš svět k lepšímu.

Nakonec se dozvíte, co mohou vědci udělat pro to, aby veřejnosti pomohli přijmout vlastní nevědomost a využít ji jako nástroj k objevování. V tomto shrnutí také zjistíte, proč několik mrzutých delfínů poslalo jednu vědkyni „na hanbu“, proč jsou vědci placeni za svou neznalost a proč se nedá vždy věřit koni, který umí počítat.

Co vlastně znamená „vědecký fakt“? Můžete se domnívat, že vědecký fakt představuje absolutní pravdu, tedy správné vysvětlení určitého jevu. Tak to ale není: vědecké fakty jsou produktem nedokonalých lidských bytostí, a proto nikdy nejsou zcela objektivní.

I když se vědci snaží navrhovat experimenty tak, aby byly co nejméně zaujaté, vědec – jako člověk – nikdy není úplně nestranný. Představte si výzkumnici, která strávila roky prací na určité hypotéze; je pochopitelné, že touží po tom, aby se potvrdila. Tato potřeba „mít pravdu“ může snadno ovlivnit, jak vyvozuje závěry ze svých studií.

Mnoho vědců navíc navazuje na tradici pozitivismu – myšlenku, že vše lze vysvětlit empirickým pozorováním a logikou. Tento pohled na svět je mechanistický, tedy předpokládá, že mezi jevy existují pevné příčinné vztahy. Například: pokud nespíte (příčina), budete unavení a neproduktivní (následek).

Příčina a následek však nejsou vždy jasně oddělitelné a jedna věc nemusí nutně vést k druhé. Je unavený člověk vždy neproduktivní? Ne. Někteří ano, jiní ne. Z takového vztahu proto nemůžeme odvodit jednoznačné pravidlo, aniž bychom se mýlili.

Klíčové je, že nemůžeme vždy vědět, co nevíme. I když se vědci snaží objevovat a popisovat vše, co existuje, jsou omezeni vlastními schopnostmi.

Vezměme si lidské oko. Jde o velmi sofistikovaný orgán, přesto existují věci, které nedokáže. Například nezachytí ultrafialové světlo. Dlouho jsme proto vůbec netušili, že ultrafialové záření existuje.

A nyní si představme lidskou mysl. Použijeme‑li stejný příklad, musíme se zastavit a zamyslet: jak můžeme očekávat, že porozumíme všemu na světě, když některé věci mohou být vzhledem k omezením naší mysli jednoduše nepochopitelné?

S ohledem na tato omezení bychom nikdy neměli považovat vědecký objev za cíl sám o sobě.

Předpovídání je důležitou součástí práce vědců. I když vědci nevidí do budoucnosti, existují určité typy předpovědí, které při použití vědecké metody fungují poměrně dobře.

Například chemici provádějí experimenty, aby pozorovali, jak se různé prvky chovají za určitých podmínek. Na základě dostatečného množství pozorování pak dokážou formulovat obecné pravidlo o typech reakcí, které v jejich experimentech nastávají. Pomocí těchto pravidel mohou vědci poměrně přesně předpovídat výsledky stejných či podobných experimentů.

Vědecké bádání je plné takových obecných pravidel. V roce 1995 například vědci analyzovali DNA lidí s rezavými vlasy a zjistili, že tito lidé mají specifické sekvence DNA, které se u lidí bez zrzavých vlasů vyskytují jen zřídka. Pokud tedy ve své DNA tyto specifické sekvence najdete, můžete s velkou pravděpodobností předpokládat, že budete mít červené vlasy.

Ačkoli je takový postup užitečný při předpovídání některých jevů, v jiných oblastech s ním vědci narážejí. To platí zejména pro předpovídání vzdálenější budoucnosti. Řekněme, že někdo prohlásí: „Za deset let budeme mít v mozku malé počítačové implantáty, kterými se budeme připojovat k internetu.“ Takové předpovědi budoucnosti jsou téměř nevyhnutelně chybné, protože vědcům jednoduše chybějí znalosti či důkazy, aby je mohli zodpovědně vyslovit.

Při pokusech předvídat budoucnost by proto vědci měli volit mnohem opatrnější a nuancovanější přístup. Jedním ze způsobů je formulovat předpovědi spíše jako otázky než jako tvrzení.

V roce 1900 například David Hilbert předložil několik vizí budoucnosti matematiky v nadcházejícím století. Místo širokých prohlášení se rozhodl formulovat soubor matematických problémů, které tehdy zůstávaly nevyřešené. Díky tomu jeho úvahy o stavu vědy nezastaraly během pár let, ale zůstaly relevantní po celé následující století – a mnohé z nich jsou aktuální dodnes.