Neuvěřitelná pouť rostlin

Od mohutných dubů, které lemují váš místní park, až po voňavé květiny na kuchyňském parapetu – rostliny jsou všude kolem nás. Jak se ale naši zelení přátelé dostali na místa, kde dnes rostou, když nemají nohy, křídla ani ploutve? To je dlouhý příběh a právě jemu se věnují následující kapitoly.

Najdete v nich poutavé příběhy z přírodní historie, které ukazují, jak se byliny, stromy a trávy – tedy rostliny tvořící naše zahrady i přílohy k salátům – během tisíciletí rozšířily do nejrůznějších koutů světa. Dozvíte se, jak se v tomto procesu proplétala evoluce, lidské přesuny i čistá náhoda a jak díky tomu některé druhy dobyly obrovská území – od kokosových palem přes smrky až po avokáda.

Cestou nahlédnete do biologie, genetiky i ekonomie a zjistíte, že naši fotosyntetizující společníci nejsou zdaleka tak „zakořenění“, jak se na první pohled zdá. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak rostliny osídlily nejmladší ostrov světa, proč takzvané oxfordské rdesno ve skutečnosti z Oxfordu vůbec nepochází a kde roste nejosamělejší strom na Zemi.

Listopad 1963. Šedesát mil jižně od Islandu se otřásá země. Hluboko na dně Atlantiku vybuchuje sopka. Stoupající magma proniká k hladině a najednou má Island nový ostrov. Dostane jméno Surtsey a zpočátku je zcela pustý – ale ne na dlouho.

Během několika týdnů se na něm objevuje život. Ze země vyrážejí světlezelené výhonky rodu Cakile, arktické kvetoucí rostliny. Tyto průkopnické druhy se na ostrov dostaly díky specializovaným semenům, která se vyvinula tak, aby dokázala dlouho plout na mořských proudech.

Cakile však není jediným novým příchozím. Brzy se začíná šířit i sítina černá. Její semena přinášejí v žaludcích tažní mořští ptáci. Za nedlouho je celý ostrov pokrytý bujným zeleným porostem. Ukazuje se tak, jak neuvěřitelně schopné jsou rostliny kolonizovat i ty nejodlehlejší kouty planety.

Hlavní myšlenka této kapitoly zní: Rostliny se vyvinuly tak, aby dokázaly přežít téměř v jakémkoli prostředí.

„Rostliny“ zde používáme jako zkratku pro všechny fotosyntetizující organismy náležející do říše Plantae. Možná si to neuvědomujete, ale právě tyto organismy patří k vůbec nejúspěšnějším formám života na Zemi. Daří se jim prakticky ve všech typech prostředí – od nejvyšších hor přes nejhlubší oceány až po nejsušší pouště.

Důvodem je mimo jiné ohromující rozmanitost adaptací, které se v této skupině vyvinuly. Miliony let evoluce vybavily každý druh přesně těmi vlastnostmi, které potřebuje k přežití ve svém prostředí, jakkoli drsné může být.

Cakile je například halofyt – rostlina přizpůsobená životu v prostředí se zvýšeným obsahem soli, která dokáže prospívat i v podmínkách, jež by většinu ostatních druhů zahubily.

Rostliny si dokážou poradit dokonce i s ničivým působením radiace. Uveďme příklad vyloučené zóny, rozsáhlého území ve východní Evropě, které bylo po havárii jaderné elektrárny v Černobylu v roce 1986 evakuováno. Zatímco bezprostřední katastrofa zničila téměř veškerý život v okolí, rostliny se od té doby vrátily – a mnohde dokonce prospívají.

Vědci tuto pozoruhodnou obnovu vysvětlují mimo jiné fytoremediací – zvláštním procesem, při němž některé rostliny dokážou z půdy a vody vstřebávat nebezpečné radionuklidy.

Neméně působivý příklad odolnosti představují japonské stromy označované jako hibakujumoku. Tento termín se používá pro dřeviny, které přežily jaderné výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. Jedním z nich je i plačící vrba, která dodnes roste jen asi 1 200 stop (zhruba 365 metrů) od epicentra výbuchu v Hirošimě. Kořenový systém tohoto stromu byl natolik robustní, že přežil i poté, co okolí zasáhly teploty přes 10 000 stupňů Fahrenheita (více než 5 500 °C), a znovu z něj vyrazil nový kmen.

Představte si, že usedáte k tradičnímu italskému jídlu. Co je na stole? Možná těstoviny přelité bohatým ragú nebo horká pizza margherita. Těžko si představit něco „italskyjšího“. Ve skutečnosti je ale takové menu cizejší, než se zdá.

Bazalka na pizze totiž není původní italská rostlina. Původně rostla jen ve střední Indii – dokud ji Alexandr Veliký někdy v 50. letech 4. století př. n. l. nepřivezl do oblasti dnešní Itálie. A rajčata dorazila ještě mnohem později: do Evropy je z Ameriky přivezl dobyvatel Hernán Cortés kolem roku 1540.

Většina rostlin, které dnes považujeme za „domácí“ a samozřejmé součásti místní krajiny i kuchyně, byla kdysi invazními cizinci. Díky lidské činnosti a také díky mimořádné schopnosti rostlin přizpůsobovat se a přežívat se mnoho druhů rozšířilo daleko za hranice svého původního areálu.

Hlavní myšlenka této kapitoly zní: Rostliny využijí každou příležitost obsadit nové prostředí.

Ačkoli jsou rostliny obvykle výborně přizpůsobené svému původnímu prostředí, nejsou zdaleka tak „sedavé“, jak by se mohlo zdát. Pravda je spíše opačná: stejně jako lidé a zvířata i rostliny neustále „vyhlížejí“ nová území – a platí to po celou historii jejich existence.

Obrovské migrace moderních lidí tento proces jen dramaticky urychlily. Skvělým příkladem je Senecio squalidus, známý jako oxfordské starček či oxfordský starček. Tato drobná žlutě kvetoucí rostlina totiž z Oxfordu vůbec nepochází. Jejím domovem jsou skalnaté svahy sopky Etna na Sicílii.

V 18. století poslal botanik Francesco Cupani několik exemplářů svým kolegům v Anglii. Rostlina se nejprve pěstovala v botanických zahradách Oxfordské univerzity, ale brzy se rozšířila i za jejich zdi. Během několika let zdomácněla po celém městě.

A tím expanze Senecio squalidus zdaleka neskončila. Brzy si našel zcela nový způsob, jak se šířit. V době průmyslové revoluce zachvátilo Británii „železniční šílenství“ – po celé zemi se stavěly nové tratě. Náhodou se ukázalo, že štěrkové lože pod kolejemi má podobné vlastnosti jako původní kamenité svahy Etny. Jak se železnice rozrůstala, šířil se s ní i tento žlutý květ.

Nešlo však jen o vlaky. Svoji roli sehrála i samotná biologie rostlin. Přirozeným křížením se dovezenému squalidus podařilo hybridizovat s místními druhy a převzít od nich vlastnosti, které mu pomohly lépe snášet chladnější klima severu. Po několika generacích se bledě žlutá barva květů tohoto původně invazního druhu stala natolik typickou součástí krajiny, že ji dnes mnozí vnímají jako „barvu“ anglického venkova.