Nespravedlnost

V roce 2000 začal čtyřicetiletý, šťastně ženatý učitel z Virginie pociťovat podivné sexuální touhy. Ty ho nakonec přiměly shromažďovat dětskou pornografii a dokonce se pokusit zneužít svou nevlastní dceru. Když se muž později kvůli silným bolestem hlavy obrátil na lékaře, vyšetření mozku odhalilo velký nádor. Po jeho odstranění všechny abnormální sexuální impulzy zmizely.

Tento znepokojivý případ vyvolává zásadní otázky o kriminalitě a vině. Kdo v takové situaci vlastně spáchal zločin – muž, nebo nádor v jeho hlavě? A nejde jen o pachatele: i chování soudců, právníků, policistů a porot může být nenápadně a nevědomě ovlivňováno neurologickými změnami v mozku a kognitivními zkresleními. Ta dohromady přispívají k tomu, že soudní systém ve Spojených státech je hluboce nespravedlivý.

Následující kapitoly ukážou, jak je americká justice ze všech stran deformována našimi nedokonalými mozky a jaké kroky lze podniknout, aby se systém stal spravedlivějším. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, jak mohl David Rosenbaum z deníku The New York Times zemřít kvůli skvrně od zvratků na rameni, proč soudci rozhodují spravedlivěji po obědě a proč současné způsoby trestání pachatelů prostě nefungují.

Může skvrna od zvratků rozhodnout o životě a smrti? V případě reportéra deníku The New York Times Davida Rosenbauma to tak bohužel bylo.

Poté, co byl na ulici napaden, našli ho kolemjdoucí v bezvědomí ležet na chodníku. Všimli si skvrny od zvratků na jeho bundě a automaticky předpokládali, že jde jen o dalšího opilce, nikoli o člověka v kritickém stavu. Tragickým důsledkem bylo, že David nakonec zemřel na poranění hlavy – a vše se mohlo vyvíjet jinak, kdyby nebyl takto mylně „označkován“.

Podobné chyby nejsou nijak vzácné. Lidé mají tendenci skákat k rychlým závěrům na základě velmi omezených informací. Je to do značné míry důsledek souhry dvou základních procesů, které řídí naše myšlení.

Prvním je automatický proces: rychle zachytí situaci a na základě dostupných podnětů vytvoří okamžité závěry, přičemž ignoruje chybějící informace. Druhým je uvážený (deliberativní) proces, který s informacemi pracuje pomaleji a pečlivěji a dokáže prvotní dojmy zpochybnit a korigovat.

V Davidově případě hasiči, policisté i zdravotníci skvrnu od zvratků automaticky spojili s opilostí. Protože se neodklonili od automatického k uváženému myšlení, vůbec je nenapadlo, že by mohl potřebovat urgentní lékařskou pomoc.

Tento příběh ukazuje, jak zásadně ovlivňuje průběh případu to, jak oběť „zaškatulkujeme“. Dokládá to i jedna neurologická studie: když lidé sledovali fotografie olympijských sportovců, příslušníků americké střední třídy nebo osob se zdravotním postižením, aktivovala se jim oblast mozku spojená s lidskou interakcí. Když se však dívali na snímky bezdomovců a narkomanů, tato oblast zůstala neaktivní; místo toho se aktivovaly oblasti spojené s odporem.

Studie tak potvrzuje smutnou skutečnost: většina z nás nevnímá lidi na samém společenském dně jako plnohodnotné lidské bytosti s pocity a potřebami. Alkoholismus a podobné poruchy máme tendenci chápat jako osobní volbu nebo vědomé rozhodnutí.

Této tendenci se říká morální distancování a vede k tomu, že s uživateli návykových látek a dalšími stigmatizovanými skupinami zacházíme jinak, méně soucitně. Je tedy zřejmé, že bychom se měli vyvarovat škodlivého nálepkování druhých. V další kapitole uvidíte, jak na to.

Uvažujme příběh Juana Rivery, muže z Illinois, který se falešně přiznal ke znásilnění a vraždě jedenáctileté dívky. Jeho sperma se neshodovalo se stopami zajištěnými policií a měl alibi, přesto skončil ve vězení. Byl sice po více než patnácti letech nespravedlivého uvěznění propuštěn, ale otázka zůstává: proč se lidé přiznávají k činům, které nespáchali?

Jedním z klíčových faktorů je naše automatická tendence předpokládat, že lidé věří tomu, co říkají – i když máme důkazy o opaku. V jednom známém experimentu vědci požádali účastníky, aby hodnotili eseje o Fidelu Castrovi. Čtenáři věděli, že autoři byli náhodně přiděleni k obhajobě nebo kritice Castra, přesto měli sklon věřit, že autoři „procastrovských“ textů tyto názory skutečně zastávají.

Jinými slovy, velmi obtížně odlišujeme přesvědčivou lež – například vynucené přiznání – od pravdy.

Tato tendence se ještě posiluje chybnou představou o fungování trestního řízení. Falešná přiznání vynucená policií rozhodně nejsou přežitkem minulosti – stále se běžně objevují. Lidé, kteří se s odstupem času k falešnému přiznání přiznají, často uvádějí, že to udělali, aby unikli policejnímu nátlaku či násilí: přijali dlouhodobý trest výměnou za okamžitou úlevu.

K tomu dochází zejména tehdy, když jsou podezřelí – často zranitelní, někdy i duševně nemocní – vystaveni vyčerpávajícím, mnohahodinovým výslechům. Typickým příkladem je tzv. Reidova technika, široce používaná americkou policií. Nejprve probíhá nekonfrontační rozhovor. Pokud detektivové usoudí, že podezřelý lže a je vinen, přitvrdí: výslech se stává stále agresivnějším. Nakonec podezřelý nabude dojmu, že odpor je marný, a v tu chvíli se zlomí.

Během výslechu je drtivá většina podezřelých vyzývána, aby se přiznali výměnou za mírnější trest. Je jim řečeno, že budou-li trvat na své nevině a porota je přesto uzná vinnými, čekají je mnohem přísnější následky. Výsledkem je, že 90 až 95 procent obžalovaných v USA uzavírá dohodu o vině a trestu a přiznává se.

Tato hluboce problematická praxe vyjednávání o vině a trestu (plea bargaining) musí stát v centru jakýchkoli reformních snah.