Neomlouvám se za svou ambici

Už na střední škole si Shellye Archambeau stanovila cíl dosáhnout vrcholu firemní hierarchie – stát se generální ředitelkou. Ambiciózní cíl pro kohokoli, pro ni však měl zvláštní význam. Jako afroamerická žena narozená v době hnutí za občanská práva se musela potýkat s rasovými předsudky i s očekáváními spojenými s rolí pracující manželky a matky.

Navzdory těmto překážkám se Shellye vypracovala do nejvyšších pater technologického giganta IBM. Později se prosadila v Silicon Valley a stala se jednou z mála černošských žen v pozici generální ředitelky v technologickém oboru. To vše dokázala, zatímco budovala rodinu a domácí zázemí, jaké si vždy přála.

Jak se jí to podařilo? Shellye vyrůstala v přesvědčení, že člověk si může své štěstí do velké míry vytvářet sám a zvýšit své šance na úspěch bez ohledu na to, odkud vychází. Díky jasně stanoveným cílům, promyšlenému plánování a rozvíjení postoje i dovedností, které jí umožnily využít příležitosti, jakmile se objevily, proměnila své ambice ve skutečnost – a totéž můžete dokázat i vy.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak pracovat se syndromem podvodníka, proč se někdy vyplatí vzdát se většího kusu koláče, a co dělat, když vám v cestě stojí lidé nebo okolnosti.

Představte si afroamerickou dívku, která v roce 1969 nastupuje do školy v bílé čtvrti. Rasové napětí v USA je tehdy mimořádně vysoké a její město, Los Angeles, má za sebou rasové nepokoje i pochody Ku Klux Klanu. Tou dívkou byla Shellye Archambeau a problémy, které zmítaly zemí, se jí bolestně dotýkaly i osobně.

Dospělí na ni po cestě do školy pokřikovali rasistické nadávky, děti ji šikanovaly a dva spolužáci ji dokonce fyzicky napadli. Terčem se stala i pro vedení školy. Když byla zařazena do programu pro nadané a talentované, rozhodli se, že „něco není v pořádku“, a nechali všechny děti znovu absolvovat přijímací test. Při druhém pokusu neuspěla pouze Shellye.

Takové zkušenosti snadno vedou k syndromu podvodníka – pocitu, že někam nepatříte, nebo že si svůj úspěch nezasloužíte. A právě to často brání lidem v tom, aby si šli za svými cíli a žili život, jaký chtějí.

Klíčové poselství zní: nenechte syndrom podvodníka, aby vás brzdil.

Syndromem podvodníka může trpět kdokoli, bez ohledu na to, jak je chytrý nebo ambiciózní. Shellye se s ním potýkala opakovaně v průběhu celého života. Dobrá zpráva je, že se s ním dá pracovat.

Kdykoli se objeví sebekritické myšlenky, připomeňte si, že nejsou objektivní pravdou – a že i někteří z nejúspěšnějších lidí s tímto pocitem bojují. Pomáhá také chovat se sebevědomě bez ohledu na to, jak se právě cítíte. Tento trik Shellye používá dodnes, i poté, co se stala generální ředitelkou v Silicon Valley.

Když se cítí zastrašená, vědomě „hraje“ sebevědomí a opakuje si mantru: „Jednej, jako bys věděla, co děláš, pečlivě poslouchej a nakonec se to opravdu naučíš.“ I když sebevědomí zpočátku jen předstíráte, lidé kolem vás vám začnou věřit a podporovat vás.

Tyto podporující lidi Shellye nazývá svými fanoušky. A právě na ně je důležité se obracet, když bojujete se syndromem podvodníka – a věřit jim, když vám připomínají vaši hodnotu.

Když se Shellye cítila jako outsider ve své čtvrti i ve škole, našla fanoušky, kteří jí pomohli obnovit sebevědomí. Jednou z nich byla učitelka matematiky, paní Mizrahi. Všimla si, že Shellye má talent na matematiku a soutěživou povahu, a povzbuzovala ji, aby pomáhala ostatním studentům s úkoly. Tento impuls jí přinesl uznání, které potřebovala k posílení sebedůvěry.

Chcete-li najít své fanoušky, zamyslete se nad lidmi, kteří vás dlouhodobě povzbuzují a věří vám. Požádejte blízkého přítele, aby vám v těžkých chvílích připomínal vaše silné stránky a schopnosti. Pomůže vám to věřit v sebe sama – i když se zdá, že svět kolem vás tomu nevěří.

Znáte ten pověstný „koláč“, o kterém se tak často mluví? Většina lidí chce co největší kousek, že? Když její matka během rodinných večeří dostávala ten nejmenší díl skutečného koláče, malá Shellye to vnímala jako nespravedlnost. Vždyť to byla právě ona, kdo se staral o rodinný rozpočet, zajišťoval potřeby všech – a koláč navíc sama upekla!

Z pohledu její matky ale nešlo o obětování většího kousku koláče. Měla před sebou jiné cíle.

Klíčové poselství zde zní: rozhodněte se, čeho chcete dosáhnout, a vytvořte si strategii, jak se k tomu dostat.

„Problém s koláčem“ naučil Shellye důležitosti jasných cílů – a soustředění se na ně. Cílem její matky bylo jednou vlastnit koně. V porovnání s tím pro ni větší kousek dezertu neměl žádný význam. Důležité byly peníze, které ušetřila tím, že rodině sama šila oblečení a vařila od základů. Část těchto úspor pak skutečně použila na koupi vlastního plnokrevníka.

Shellye dostala příležitost stanovit si vlastní velký cíl, když přišel čas rozhodnout se pro kariérní dráhu. Zpočátku si nebyla jistá, co by chtěla dělat. Po pobídce školního poradce se s ním podělila o to, jak moc ji baví organizovat a vést kluby a různé aktivity. Během tohoto klíčového rozhovoru jí poradce navrhl, že by ji mohlo naplňovat řízení firmy. A tak se rozhodla, že se stane generální ředitelkou.

Samotné rozhodnutí ale nestačí. Stejně jako si její matka vytvořila plán, jak našetřit na koně, potřebovala i Shellye naplánovat cestu k pozici CEO.

První část plánu se týkala výběru vysoké školy. Věděla, že mezi generálními řediteli světových firem je jen velmi málo černošských žen, a chápala, že potřebuje každou možnou výhodu. Proto si vybrala nic menšího než Wharton School na Pensylvánské univerzitě – tehdy nejlepší obchodní školu v USA.

Ještě před nástupem na univerzitu ale udělala další strategický krok. Získala letní brigádu jako sekretářka v otcově zaměstnání, v inženýrské centrále IBM. Využila tam příležitosti mluvit s řadou zaměstnanců i manažerů. Z těchto rozhovorů si odnesla cenné rady – například jak důležité je vybrat si obor, který roste a nabízí dostatek příležitostí.

To ji inspirovalo k tomu, aby se zaměřila na rozvíjející se technologický průmysl, kde její kariéra skutečně začala nabírat na obrátkách.