Nenarodili jste se na špatném kontinentu?

Sledujete‑li určité zpravodajské kanály, můžete snadno nabýt dojmu, že evropské země stojí na pokraji ekonomického kolapsu, zničené nezodpovědnými politikami vlád nakloněných socialismu. Neříká se snad, že se z Francie stala nová Severní Korea – jen s lepším vínem a čokoládou?

Rozhodnete se tedy vydat do Evropy, abyste na vlastní oči viděli tuto údajnou ekonomickou zkázu. Když však přistáváte, to, co vidíte, vám nedává smysl. Místo drtivé chudoby tu jsou prosperující butiky, školy jsou čisté a dobře fungující a kavárny přeplněné lidmi, kteří si užívají dostatek volného času.

Co se tedy děje? Kde je ten takzvaný socialistický kolaps a proč se Evropané zdají být tak spokojení?

Následující úryvky vám pomohou pochopit, co se v Evropě skutečně děje a v čem se evropské politické a společenské normy liší od těch, které jsou běžné ve Spojených státech. Dozvíte se, jak může sociální demokracie nejen zlepšit kvalitu života občanů, ale zároveň stabilizovat i potýkající se ekonomiky. A pokud jste Evropan, možná si uvědomíte, proč jste se nakonec narodili na „správném“ kontinentu.

V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné:

• proč mohou vyšší mzdy škodit vašemu zdraví, pokud žijete v Americe,
• jak lze učinit zemi (na pohled) bohatší pouhým rozšířením klimatizace,
• a jak souvisí život v sociální demokracii s tím, zda a jak čtete noviny.

Zatímco noviny rády přehánějí a dramatizují, nic nešokuje a nepřekvapí tolik jako osobní zkušenost. Typickým příkladem je Evropa: mezi tím, jak je tento kontinent vykreslován v médiích, a tím, jak vypadá ve skutečnosti, zeje propast.

Od The Wall Street Journal po The New York Times varují americké deníky své čtenáře už desítky let před „bezprostředním“ finančním kolapsem Evropy. Ekonomičtí komentátoři citují vysokou nezaměstnanost, nízké mzdy a vysoké náklady na pracovní sílu jako varovné signály blížícího se zhroucení kontinentu. Zdá se, že údajně upadající evropské státy nemohou konkurovat silné Americe s jejím impozantním HDP. Dokonce i chudí v USA jsou často považováni za ty, kdo se mají lépe než chudí v Evropě.

Mnozí Američané si proto Evropu představují jako ponuré místo plné rozpadajících se budov a utlačovaných občanů. Skutečnost je však přesně opačná.

Autor se o tom přesvědčil při cestě do Curychu. K jeho překvapení byly budovy v tomto švýcarském městě krásně udržované, ulice čisté a lidé dobrosrdeční a spokojení. Takový obraz západní Evropy byste na stránkách amerických novin pravděpodobně nenašli – snad s výjimkou cestovatelských rubrik.

Cestovní sekce The New York Times je plná chvály na evropská města a evropský způsob života. Od teplé, přívětivé Barcelony po uvolněnou, „cool“ atmosféru Kodaně líčí americké cestopisné články živý obraz skutečného stavu evropské ekonomiky – popisují estetiku a kvalitu prostředí, kterou americká města jednoduše nedokážou napodobit.

Chcete‑li se tedy dozvědět něco o skutečném stavu Evropy, nečtěte finanční stránky, ale otevřete si raději cestovatelskou rubriku.

A jak vypadá situace v samotné Americe? Jak uvidíte v následující kapitole, statistiky o zdanění a veřejných dávkách mnoho napoví o rozdílech v životním stylu mezi Evropou a Spojenými státy.

Obecně platí, že evropští občané platí vyšší daně než Američané. Ti si naopak mohou říkat, že jim vláda neukrajuje tak velký díl z jejich těžce vydělaných příjmů. Jsou však vyšší daně opravdu tak špatná věc?

Pro většinu Evropanů mají daně zřetelné výhody: peníze se jim v podstatě vracejí ve formě štědré dovolené, dobře placené mateřské a otcovské, spolehlivého zdravotnictví a bezplatného vzdělání. Evropané navíc v průměru pracují méně než Američané. Podle zprávy OECD z roku 2007 odpracuje průměrný Američan ročně 1 804 hodin, zatímco průměrný Němec jen 1 436 hodin. Evropané tak mají více volného času, aby si všechny výhody, které jejich daně financují, skutečně užili.

Zatímco Američané odvádějí zhruba čtyři pětiny daňové zátěže Evropanů, protihodnota, kterou za to dostávají, je minimální. Mnohem menší část vybraných daní se vrací občanům ve formě sociálních dávek. Většina prostředků míří buď do soukromého sektoru, nebo do armády.

Spojené státy samozřejmě prodávají značné množství zbraní do zahraničí. To by teoreticky mělo znamenat, že vláda vydělává dost na to, aby vyrovnala rozdíl mezi tím, co američtí občané na daních platí, a tím, co za to dostávají zpět. Ve skutečnosti se však účty nesejdou.

Typickým příkladem jsou důchody. V roce 2004 zjistila OECD, že průměrný veřejný důchod v rámci dvaceti nejvyspělejších zemí činil 67 procent pracovního příjmu jednotlivce. Ve Spojených státech to však bylo pouze 39 procent. Zatímco tedy Američané odvádějí daně, jejich peníze ve velké míře končí v soukromých odvětvích – u pojišťoven, farmaceutických firem či soukromých nemocnic – které profitují z toho, co by mělo být veřejným statkem.

Alarmující, i když možná ne překvapivé je, že nižší střední třída v Americe se neustále propadá do chudoby. Počet dětí a seniorů žijících pod hranicí chudoby je dvojnásobný ve srovnání se západoevropskými zeměmi. Podle lucemburské studie příjmů z roku 2000 žilo ve Spojených státech pod hranicí chudoby 24,7 procenta starších osob, zatímco v Německu jen 10,1 procenta. U dětí to bylo 21,9 procenta v USA a 9 procent v Německu.

To vše ukazuje, že samotná výše daní není ukazatelem zdraví národa. Rozhodující je, jak společnost z daňového systému těží.