Nekupujte to

Pamatujete si na velkou finanční krizi v letech 2007–2008 a její následky? Žádná jiná událost v posledních desetiletích tak razantně neotřásla světem. Banky krachovaly, vlády se ocitaly na pokraji bankrotu a miliony lidí po celém světě přišly o práci i obživu.

A co se od té doby vlastně změnilo? Dalo by se čekat, že vlády rychle zareagují a zavedou opatření, která by zabránila opakování podobné katastrofy – to se však nestalo. Naopak, nadále přetrvávaly neoliberální politiky, které k této katastrofě významně přispěly. Proč?

Jedním z klíčů je jazyk, který používáme. Když popisujeme ekonomiku a finanční kolaps, děláme to pojmy, které nahrávají konzervativnímu výkladu. Následující kapitoly ukážou, jak k tomu dochází, a především zdůrazní některé vhodnější způsoby, jak o ekonomice mluvit – takové, které mohou inspirovat změnu a posun vpřed.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč je užitečnější popisovat ekonomiku jako auto než jako člověka; proč je zavádějící mluvit o „finanční krizi“ jako o krizi; a jak můžeme odstraňovat překážky na cestě k větší rovnosti.

Otevřete jakékoli noviny a narazíte na politiky, analytiky i novináře, kteří přisuzují všechny ekonomické problémy společnosti finanční krizi z roku 2007. Ve skutečnosti však hluboké ekonomické potíže existovaly už dávno předtím, zejména pokud jde o nerovnost v bohatství a příjmech.

V desetiletích předcházejících této krizi reálné mzdy (tedy mzdy očištěné o inflaci) stagnovaly, zatímco firemní zisky prudce rostly a celková ekonomická produktivita se zvyšovala. Výsledkem byl přesun bohatství k vrcholu společnosti: dnes ve Spojených státech vlastní 84 procent veškerého bohatství pouhých 20 procent obyvatel.

To je problém ze dvou důvodů. První je psychologický: studie ukazují, že společnosti s vyšší mírou nerovnosti vykazují celkově nižší úroveň spokojenosti, což má vážné psychologické dopady zejména na ty, kteří jsou na samém dně. Druhý důvod je ekonomický: Spojené státy jsou závislé na spotřebitelských výdajích jako motoru ekonomického růstu. Klesající mzdy – a tedy i klesající disponibilní příjmy – snižují spotřebitelskou poptávku, a tím i ekonomický výkon.

Nerovnost tedy byla vážným problémem už dávno před finanční krizí v roce 2007. To ale neznamená, že ekonomický kolaps situaci dále nezhoršil. Podle Ekonomického politického institutu mělo v roce 2009 plných 25 procent amerických domácností nulový nebo záporný čistý majetek, zatímco v roce 2007 to bylo 18,7 procenta. Ještě šokující je, že pokud se podíváme pouze na domácnosti Afroameričanů, stoupá tento podíl až na 40 procent.

Nejhorší je, že jednotlivci čelící exekucím, chudobě a nezaměstnanosti se po krizi nedočkali žádné významné federální pomoci. Finanční sektor byl mezitím zachraňován vládními zásahy. Krize tak odhalila obrovský finanční tlak, pod kterým se ocitly domácnosti s nízkými a středními příjmy v USA.

V následujících kapitolách se podíváme na to, jak Američané na tuto situaci reagovali a zda hospodářský propad vedl k nějakým skutečně smysluplným změnám politiky.

Viděli jsme, že finanční krize v roce 2007 prohloubila již existující ekonomické problémy ve Spojených státech. Zároveň ale výrazně zvýšila veřejné povědomí o příjmové nerovnosti a nespravedlnosti.

Po kolapsu prudce vzrostl zájem veřejnosti o politické a ekonomické otázky i široce sdílený hněv vůči nespravedlivému systému, který nadále funguje. V říjnu 2008 například výzkum agentury Pew Research Center ukázal, že plných 70 procent notoricky apatického amerického elektorátu sledovalo ekonomické zprávy (předchozí rekord byl 49 procent během recese v roce 1993).

Stačí si připomenout úspěšnou prezidentskou kampaň Baracka Obamy v roce 2008, která byla z velké části postavena na příběhu změny Ameriky v spravedlivější společnost – přesně v duchu tehdejší nálady veřejnosti.

Za zmínku stojí i to, že v tomto období otřesů dostávali progresivní akademici a experti na hospodářskou politiku v médiích mnohem více prostoru než dříve. Před kolapsem dominovali vysílacím časům zastánci konzervativní neoliberální agendy. Po krizi však média začala konečně naslouchat i levicovým ekonomům a lidem s progresivními názory.

Navzdory silnému veřejnému hněvu a přílivu progresivních hlasů se ale ve skutečnosti mnoho nezměnilo. V konečném důsledku konzervativci vyhráli povolební debatu po roce 2007. Jejich sdělení znělo: krizi způsobily vládní zásahy do ekonomiky, a proto se vláda musí stáhnout, aby se ekonomické problémy země vyřešily.

Pohled na volby po krizi ukazuje, že toto poselství k voličům skutečně proniklo: republikáni znovu ovládli Kongres ve volbách v roce 2010. Zároveň Spojené státy zažily vzestup protistátního, protržního hnutí Tea Party. Podle průzkumu agentury Bloomberg z roku 2011 například 57 procent dotázaných souhlasilo s tvrzením, že „vládní výdaje a daňové úlevy dají firmám důvěru, aby začaly znovu nabírat zaměstnance“.

Jak se konzervativcům podařilo dosáhnout tak nepravděpodobného vítězství? Tomu se budeme věnovat dál.