Nejste jen gadget

Mnozí z nás věří, že technologie je vždy silou dobra, která naši civilizaci posouvá k stále vyšším metám. A možná si myslíme, že internet je největším vynálezem v této linii: technologie, která nám umožňuje sdílet a šířit informace i kreativitu napříč hranicemi – a to téměř bez nákladů. Už nemusíme šetřit, abychom si koupili album nebo novou knihu: jednoduše si je najdeme online zdarma.

Jenže zamyslel se někdo nad možnými nevýhodami? Přemýšlel někdo o tvůrcích obsahu? Jak vlastně přežívají v prostředí, kde za svou práci nedostávají zaplaceno? A jak se cítí, když je jejich dílo neustále rozsekáváno na fragmenty a znovu mícháno v remixech a virálních videích? Myslíte, že si jejich práce lidé váží, když je takto převracena naruby?

Následující úvahy ukazují stinné stránky naší posedlosti technologií a uctívání internetu. Vysvětlují například, proč Londýňané stále musí jezdit do práce v přeplněných, přehřátých vagonech metra; proč nový trend kolektivně vytvářeného obsahu může vést k totalitnímu státu typu Severní Koreje; a proč by rozvoj robotiky a internetu mohl většinu z nás vrátit do postavení nevolníků – s výjimkou technologických pánů, samozřejmě.

Na počátku osmdesátých let dvacátého století vynálezci vytvořili technologii pro elektronický zápis hudby. Dostal název MIDI. Velmi rychle se stala neuvěřitelně populární a začala se používat k vytváření zvukových rozhraní v široké škále počítačů a elektronických hudebních nástrojů.

Jak však technologie postupovala a lidé se pokoušeli MIDI aktualizovat, narazili na zásadní problém. Počáteční úspěch MIDI vedl k tomu, že byla zabudována do tolika zařízení, že jakákoli úprava by vyžadovala změnu způsobu fungování všech těchto technologií – včetně hudebních systémů používaných na počítačích po celém světě. Jinými slovy, MIDI se „uzamkla“ – a to tak trvale, že ji používáme dodnes.

Tento problém uzamčení je běžný: nepružný původní návrh technologie se rozšíří natolik, že začne omezovat další vývoj. A prvotní design bývá často nedokonalý – je výsledkem náhody, tehdejších technických omezení nebo prostě nejjednoduššího řešení, které vynálezce v danou chvíli našel.

Nevýhody uzamčených produktů jsou tím větší, čím větší a složitější systém se na nich zakládá. S rostoucí složitostí přibývá vzájemně provázaných částí – a všechny by bylo nutné upravit, jakmile se technologie posune dál.

Například londýnské metro bylo budováno s omezenými technologiemi devatenáctého a počátku dvacátého století. Jedním z důsledků tehdejších limitů jsou úzké tunely. Ty dnes způsobují řadu problémů: například jsou tak stísněné, že do vlaků nelze instalovat klimatizaci. A vzhledem k obrovské velikosti a složitosti systému – množství stanic, linek a kilometrů kolejí – je logisticky nemožné tunely rozšířit. Každodenní cesty Londýňanů tak dodnes zůstávají nepohodlné.

Internet obsahuje miliardy informací rozptýlených v chaosu webu. Někteří lidé však věří, že brzy vytvoříme technologii, která všechny tyto střípky shromáždí dohromady – do jediné podoby „konečné moudrosti“. A pokud k této singularitě dojde, bude to prý okamžik, kdy lidské poznání překoná počítačová inteligence.

Zastánci této vize často uvádějí příklady situací, kdy už počítače člověka předčily. V roce 1997 například počítačový program Deep Blue porazil šachového velmistra Garryho Kasparova. A argument zní: pokud může počítač porazit mistra světa v šachu, nebude trvat dlouho a počítačové znalosti zcela předčí ty naše.

Mnoho lidí, kteří v singularitu věří, považuje takové příklady za důkaz, že počítače jsou nadřazené našim mozkům. Když ale uctíváme sílu počítačů, zapomínáme na jejich omezení.

Jedním z nich je, že počítače zásadně oslabují naši individualitu. Většina počítačových systémů redukuje život na binární řady kategorií typu buď–anebo. Na Facebooku se například váš život smrskne na několik políček: kde jste studovali, jaké filmy máte rádi, jaký je váš vztahový status. Z každého se tak stává variace na stejné téma a pro vyjádření jedinečnosti zbývá jen málo prostoru.

Dalším omezením počítačů je jejich závislost na lidském vstupu, aby vůbec dávaly smysl. Bez nás, bez programátorů a uživatelů, kteří jim zadávají pokyny, co by počítač dělal se všemi těmi daty na webu? Nic. Počítače potřebují člověka, aby informace přetavil ve význam a rozhodl, co je cenné – a co ne.

Neměli bychom tedy zbožšťovat takto omezenou počítačovou inteligenci. Místo toho bychom měli dál zkoumat skutečný zdroj naší kreativity a individuality: vlastní mozek.