Nejsmrtelnější nepřítel

Pro mnoho lidí byla epidemie covidu‑19 v roce 2020 jasnou připomínkou síly infekčních nemocí. Tato nedávná pandemie ukázala, že největší hrozbou pro náš moderní způsob života může být ve skutečnosti něco mikroskopického.

Tyto úryvky se věnují detailům některých z nejděsivějších epidemií posledních sta let. Na skutečných příkladech, jako jsou SARS, zika či ebola, kniha „Nejsmrtelnější nepřítel“ nabízí realistickou a zároveň poutavou analýzu toho, jak se smrtící infekce šíří a jak dokážou narušit společenský řád.

Seznámíte se s vědeckým pozadím těchto nemocí i s některými znepokojivými předpověďmi možných budoucích epidemií. Úryvky vycházejí z dlouholeté kariéry doktora Michaela Osterholma v oboru epidemiologie a poskytují pevný faktický základ pro pochopení naší současné situace i podrobný plán, jak mohou vlády a občané zvládat budoucí krize.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, proč by vás mělo zajímat, když má prase rýmu, co nám mohou tampony prozradit o epidemiích a jak by smrtící chřipka mohla rozvrátit společnost.

Píše se rok 1981. V Centru pro kontrolu a prevenci nemocí v Atlantě, známém pod zkratkou CDC, se schází tým odborníků. Společně se snaží vyřešit záhadu: proč mladí a jinak zdraví lidé v New Yorku a Kalifornii náhle trpí vzácnými onemocněními, jako je Pneumocystis carinii či Kaposiho sarkom?

Dnes už odpověď známe. Tito lidé patřili k prvním známým obětem HIV. Tehdy však jejich stavy představovaly naprostou záhadu. Aby ji CDC dokázalo rozluštit, potřebovalo shromáždit mnohem více informací. Potřebovalo epidemiologa – a tím byl právě Michael Osterholm.

Klíčové poselství zní: pochopit epidemii je podobné jako skládat puzzle nebo vést detektivní vyšetřování. Cílem epidemiologie je sledovat a mapovat šíření nemocí tak, aby je bylo možné kontrolovat a předcházet jim. K tomu musí odborníci na epidemie shromáždit co nejvíce údajů o každém případu. Kdo onemocněl? Kde se nemoc objevuje? Opakují se nějaké vzorce?

Proto byl na počátku 80. let prvním krokem, který Osterholm a CDC podnikli, takzvaný „case finding“, tedy systematické vyhledávání případů. Spočíval v tom, že se lékaři v New Yorku a Los Angeles dotazovali na podobné pacienty s neobvyklými onemocněními. Brzy se objevil vzorec: oběťmi byli nejčastěji mladí gayové. Tito muži trpěli chorobami, které se běžně vyskytují až u mnohem starších a těžce oslabených lidí.

Jak CDC shromažďovalo další informace, bylo možné začít popisovat samotného původce. Vznikla takzvaná „definice případu“ – soubor znaků, podle nichž lze nemoc rozpoznat. V tomto případě se klíčová fakta objevila poměrně rychle: šlo o retrovirus napadající imunitní systém, přenášený krví a pohlavním stykem, který pravděpodobně vznikl v subsaharské Africe. A co je nejdůležitější – byl zcela nový.

Pro Osterholma představovala epidemie HIV typickou „černou labuť“, jak epidemiologové označují mimořádně neobvyklé události s obrovským dopadem. A dopad HIV skutečně obrovský byl. Během několika desetiletí se počet případů rozrostl z několika stovek na odhadovaných 40 milionů nakažených lidí. Nejde už o pandemii v klasickém slova smyslu, ale o hyperendemické onemocnění – trvalý, neustále přítomný problém veřejného zdraví.

V tomto případě práce epidemiologů z CDC nedokázala šíření nemoci zastavit. Položila však základy pro budoucí výzkum prevence a léčby. V další kapitole se podíváme na jiný případ, který měl podstatně příznivější výsledek.

Je to nejhorší noční můra každého rodiče: bezmocně sledovat, jak dítě pomalu umírá. Na počátku 80. let čelily této hrůzné realitě desítky rodin. Po celých Spojených státech začaly dospívající dívky náhle umírat na syndrom toxického šoku, známý pod zkratkou TSS. A co bylo ještě horší – nikdo netušil proč.

Šlo o exotickou novou nemoc, která se šířila po celé zemi? Ne. V tomto případě byl důvod mnohem prozaičtější. Skutečná příčina se skrývala v běžném zboží, které bylo k dostání v každé drogerii a lékárně.

Klíčové poselství zní: kořeny epidemie mohou být nečekané a složité.

Před rokem 1980 byl TSS poměrně vzácný. Když se však během několika měsíců objevily desítky případů tohoto smrtelného onemocnění, epidemiologové v čele s Osterholmem zpozorněli – a jako vždy začali hledat vzorce.

První vzorec byl zřejmý: drtivou většinu pacientek tvořily dospívající dívky. Ještě důležitější bylo, že u naprosté většiny z nich se první příznaky objevily během několika dní po menstruaci. Bylo jasné, že mezi nemocí a menstruací existuje souvislost. Vědci však stále potřebovali více dat, aby určili přesnou příčinu.

Osterholm a další výzkumníci proto provedli takzvanou „case‑control“ studii, tedy studii případů a kontrol. Pomocí podrobných dotazníků shromažďovali informace jak od pacientek s TSS, tak od kontrolní skupiny podobných dívek, které nemoc nepostihla. Porovnáním odpovědí mohli identifikovat možné rizikové faktory.

Výsledky ukázaly, že na rozdíl od kontrolní skupiny používala většina pacientek nový typ superabsorpčních tamponů prodávaných firmou Procter & Gamble. Zdálo se tedy, že právě tato značka tamponů dívkám škodí. Mnozí byli přesvědčeni, že problém je vyřešen.

Jenže nebyl. I poté, co firma své výrobky stáhla z trhu, se objevovaly další případy TSS. Následné studie ukázaly, že syndrom nezpůsobovaly konkrétně tampony Procter & Gamble, ale určité bakterie, kterým vysoce absorpční materiály mimořádně vyhovovaly. Jakákoli značka superabsorpčních tamponů vytvářela prostředí, v němž se tyto bakterie mohly snadno množit – Procter & Gamble byla jen nejrozšířenější značkou.

Teprve když byla odhalena skutečná příčina, bylo možné zavést nová pravidla a postupy, které používání rizikových materiálů omezily. Po těchto regulacích vlna případů TSS opadla.

Pro mladého Osterholma byla tato kauza mimořádně poučná. Ukázala mu, že řešení epidemie někdy vyžaduje postup pokus–omyl. S kritickým myšlením a pečlivou analýzou však lze množství omylů výrazně omezit.