Nejsi tak chytrý

Běžně si myslíme, že jsme racionální a logické bytosti, které vidí svět takový, jaký skutečně je. Ve skutečnosti ale řada výzkumů naznačuje, že často vůbec netušíme, proč se chováme nebo myslíme tak, jak se chováme a myslíme. Tato kniha je jakousi oslavou sebeklamu a iracionálního myšlení a pomůže vám lépe pochopit sebe i lidi kolem vás.

S využitím nejnovějších psychologických poznatků a množství poutavých příběhů vysvětluje, jaké strategie používáme, abychom sami sebe klamali, a jaké důsledky má náš sebeklam pro nás i pro ostatní. Myslíte si, že jste otevřený člověk? V průběhu čtení pravděpodobně zjistíte, že tak úplně nejste – že jste ve skutečnosti otevření hlavně potvrzování toho, čemu už stejně věříte.

Dozvíte se také, že téměř každý, koho znáte, je přesvědčený, že je populárnější než vy. Zjistíte, proč je paradoxně lepší, když se vám auto porouchá na klidné venkovské silnici než na rušné městské ulici. A možná nejdůležitější ze všeho: naučíte se, proč byste se nikdy neměli svlékat před někým, kdo vám zavolá a bude tvrdit, že je policista.

Bylo by příjemné věřit, že jsme racionální bytosti, které vidí svět takový, jaký skutečně je. Skutečnost je ale přesně opačná. Místo abychom byli jen objektivními pozorovateli světa kolem nás, neustále se klameme, abychom dali smysl náhodným shodám a dalším nahodilým událostem.

Děláme to tak, že vnášíme řád do náhodných jevů a chaotických souvislostí, které se kolem nás odehrávají. Pro dávného člověka byla schopnost rozpoznávat vzorce zásadní pro přežití: umožňovala mu najít potravu, rozlišovat přátele od nepřátel a predátory od potenciální kořisti. V důsledku toho jsme se vyvinuli v bytosti, které neustále hledají vzorce v „šumu“ kolem sebe.

Tuto schopnost jednoduše neumíme vypnout – a proto často vidíme vzorce tam, kde žádné nejsou. Už jste si například někdy všimli, jak se určité číslo – třeba sedmička – „záhadně“ objevuje během vašeho dne? Nebo když zjistíte, že matka vašeho naslepo domluveného rande má stejné jméno jako vaše matka – nenapadne vás na okamžik, že je to možná osud?

Ve skutečnosti je číslo sedm stejně běžné jako jakékoli jiné číslo a nespočet dalších matek sdílí jméno té vaší. Jsou to prosté náhody, ale my vidíme to, co vidět chceme – a chceme vidět smysl.

Nejenže nacházíme smysl v náhodných situacích, ale také se přesvědčujeme, že je dokážeme ovládat. Například i když jsou čísla padající na kostce zcela náhodná, studie ukázaly, že čím mocnější se člověk cítí, tím více věří, že dokáže předpovědět další hod. Výzkumy také naznačují, že většina lidí se uchyluje alespoň k nějaké formě „magického myšlení“, jako je křížení prstů, když si přejeme, aby se něco konkrétního stalo. I v takových případech věříme, že můžeme ovlivnit něco, co ve skutečnosti ovlivnit nelze.

Máte nějakou oblíbenou píseň nebo film? Zkuste se na chvíli zamyslet, proč se vám tak líbí. I když je to těžké, pravděpodobně dokážete přijít s nějakým vysvětlením. Problém je v tom, že toto vysvětlení je velmi často z velké části smyšlené.

Výzkumy ukazují, že když si myslíme, že vysvětlujeme své emoce a jednání, ve skutečnosti si často jen dodatečně vymýšlíme důvody pro své pocity a rozhodnutí. Je to tím, že si ve skutečnosti nejsme vědomi vlastních myšlenkových procesů: máme nanejvýš jen velmi omezený vhled do toho, jak fungují.

Stejně jako mají naše oči slepou skvrnu, kterou mozek automaticky „doplňuje“, i naše mysl vyplňuje mezery v našem uvažování a paměti. Když si vybavujete nějakou událost z minulosti, ve skutečnosti si pamatujete jen část detailů. Mozek pak velmi rychle začne chybějící místa doplňovat – často zcela vymyšlenými detaily – jen proto, abychom měli pocit souvislého a uceleného příběhu.

To vysvětluje, proč se příběh, který vyprávíme znovu a znovu, postupně mění a jednotlivá vyprávění si mohou dokonce odporovat. Těchto vymyšlených dodatků si nevšímáme právě proto, že nemáme přímý přístup ke svým myšlenkovým procesům.

V jedné studii například výzkumníci v obchodním domě seřadili nylonové punčochy do řady a požádali účastníky, aby pouze na základě vzhledu ohodnotili jejich kvalitu. Většina lidí si vybrala punčochy umístěné úplně vpravo – přestože všechny byly naprosto identické. Když se jich ptali, proč si vybrali právě tyto, mluvili o údajné lepší struktuře či kvalitě materiálu, ale nikdo nezmínil jejich pozici v řadě. A i když se jich výzkumníci přímo zeptali, zda na jejich rozhodnutí mohla mít vliv právě poloha, účastníci trvali na tom, že určitě ne.

Jak je vidět, skutečnost, že nevíme, jak přesně docházíme ke svým rozhodnutím, nám nijak zvlášť nevadí. Prostě se staneme kreativními: vymyslíme si zdůvodnění a jdeme dál.