Naše vnitřní opice

Morální opice
Hippies
Solidarita
Smíření
Silní samci šimpanzů
Předci
Soutěž o spermie
Prevence infanticidy
Spravedlnost mezi opicemi
Empatie
Krutost
„Staré“ morální hodnoty
Dvě vnitřní opice
Využívání našich vnitřních opic

Charles Darwin odmítl církevní představu, že Bůh stvořil člověka i jeho morálku. Ve své průlomové práci z roku 1859, O původu druhů, tvrdil, že všechny druhy, včetně člověka, jsou výsledkem dlouhodobého vývoje. V jeho průběhu vznikaly genetické variace, které přispívaly k přežití druhu, zatímco ty, které mu nepomáhaly, zanikaly.

V roce 1963 rozvinul Konrad Lorenz ve své knize O agresi tuto myšlenku dál tvrzením, že cílem evoluce pro jednotlivce není zachování druhu, ale předání vlastních genů. Z evolučního hlediska je tedy výhodné, aby jedinci dominovali ostatním – a dokonce ubližovali či zabíjeli příslušníky vlastního druhu – pokud to prospívá jejich genům.

V roce 1975 posunul Richard Dawkins tuto úvahu o krok dál svou teorií „sebeckého genu“. Podle ní není důležitý jedinec, ale konkrétní gen, který „usiluje“ o to, aby se jeho kopie dostaly do další generace. Tento gen nazval „sebeckým“ a tvrdil, že se chová sociálně pouze tehdy, pokud to prospívá jedincům se stejnými geny, tedy blízkým příbuzným. Lidé podle něj využívají svůj intelekt – mozkovou kůru, která je odlišuje od ostatních zvířat – k tomu, aby jednali morálně a pomáhali i těm, kteří s nimi nejsou příbuzní.

Od počátku 80. let 20. století však vychází stále více studií, které tyto teze zpochybňují. Patří mezi ně i práce Franse de Waala, jenž zkoumal mechanismy smíření u šimpanzů. Další badatelé popsali projevy nesobeckosti, „sportovního ducha“ a dokonce smyslu pro spravedlnost v chování různých zvířat. A výzkum bonobů, druhu šimpanze, jehož sociální život se dramaticky liší od agresivních a násilných příbuzných, způsobil zásadní obrat v našem přístupu ke studiu primátů.

V minulosti se bonobům říkalo „pigmí šimpanzi“. Ačkoli jsou velikostí srovnatelní se šimpanzi, působí křehčím dojmem, mají menší hlavu a dlouhou srst s výraznou pěšinkou uprostřed. Dokážou chodit vzpřímeně a jejich hlas je mnohem vyšší než u šimpanzů.

Bonobové jsou v přírodě systematicky studováni teprve od 70. let 20. století, ale zásadní rozdíly oproti šimpanzům si lidé všímali už dříve. Jeden cirkus si například troufl půjčit samce bonoba v naději, že s jeho pomocí odchová se samicemi šimpanzů mírnější potomstvo. Mláďata tohoto zvláštního primáta se však chovala tak „neslušně“ – neustále se pářila ve všech možných kombinacích a pozicích –, že nebyla použitelná pro dětská představení.

Pozorovatelé si také všimli, že bonobové bývají citlivější než šimpanzi: celá skupina bonobů v mnichovské zoo zahynula šokem během bombardování za druhé světové války, zatímco všichni šimpanzi v zoo přežili.

Když se japonský výzkumný tým vydal do jižního Konga studovat bonoby v jejich přirozeném prostředí, výsledky je přiměly přehodnotit vše, co si dosud mysleli o sociálním životě primátů. Na rozdíl od šimpanzů, goril, orangutanů i lidí bonobové mezi sebou nebojují na život a na smrt a navzájem se neznásilňují. Místo toho mají velmi častý sex – a tón udávají samice.

Všichni bonobové jsou v podstatě pansexuální: stejně často se páří s jedinci vlastního pohlaví jako s opačným. Samice si třou genitálie, samci si třou šourek, hladí si penisy a vzájemně na sebe naskakují. Při sexu se obvykle otáčejí tak, aby viděli partnerovi do tváře, mohli sledovat jeho reakce a přizpůsobovat se jim. Tři ze čtyř sexuálních styků bonobů nemají nic společného s reprodukcí. Sex slouží jako pozdrav, prostředek řešení konfliktů i běžná součást téměř každé sociální interakce.