Naše síla je mocná

Středobodem slávy bývá obvykle nějaký kreativní, intelektuální či podnikatelský počin. Mnohem méně často se setkáme s příběhy úspěchu založenými na budování míru – a už vůbec ne s tak silnými, aby si vysloužily Nobelovu cenu za mír. Tento příběh je jedním z nich.

Následující úryvky vyprávějí pozoruhodný životní příběh Leymah Gbowee, která bojovala za mír během dlouhé a kruté občanské války v Libérii. Zároveň jde o svědectví o afrických ženách a jejich síle přinášet mír tam, kde muži selhávají.

Od nadějné čerstvé maturantky, přes roky domácího násilí až po dobrovolnickou práci, která ji vysvobodila z života plného brutality, se dozvíte, jak Gboweeina snaha o mír přinesla trvalé změny. Objevíte také hrůzné události, které musela jako uprchlice přežít, neobvyklý způsob, jak donutila vyjednavače podepsat mírovou dohodu, i to, co dělala s Robertem De Nirem na červeném koberci.

Leymah Gbowee vzpomíná, jak byla nadšená a šťastná na své maturitní oslavě. Bylo jí sedmnáct let a žila s rodinou v krásném africkém městě Monrovii, hlavním městě Libérie.

Když dokončila střední školu, měla pohodlné rodinné zázemí a jasnou budoucnost. Díky vynikajícím známkám se těšila na univerzitu, kde chtěla studovat biologii a chemii – vše proto, aby se jednou stala lékařkou.

Její otec měl stabilní práci technika na americkém velvyslanectví a matka pracovala v lékárně. Díky jejich společným příjmům si rodina mohla dovolit poslat Leymah a její tři sestry do nejlepších škol v Monrovii. Nežili v přepychu, ale měli vlastní dům, auto, televizi i moderní kuchyň. Patřili také k soudržné komunitě, která dbala na to, aby nikdo nezůstal bez domova a hladu.

To vše se však během několika měsíců rozpadlo, když v Libérii vypukla válka. Začalo to v březnu 1990, právě v době Gboweeiny maturity. Konflikt se soustředil kolem Národní vlastenecké fronty Libérie (NPFL), ozbrojené skupiny rebelů vedené Charlesem Taylorem. NPFL vpadla do severní Libérie s cílem svrhnout prezidenta Samuela Doea a od počátku mířila na Monrovii.

Samuel Doe byl prvním liberijským prezidentem, který nepocházel z řad velkých vlastníků půdy. Brzy se však ukázal jako zkorumpovaný a násilnický vládce, který svou politiku stavěl na kmenové příslušnosti. Nejvýznamnější funkce ve vládě obsazoval svými soukmenovci z etnika Krahn a vylučoval příslušníky kmenů Gio a Mano. Opozice proti prezidentu Doemu sílila a nakonec se sjednotila za Charlesem Taylorem a NPFL.

Taylorovi rebelové však nebyli jediní. Další povstalecká skupina, vedená bývalým velitelem NPFL Princem Yormiem Johnsonem, se rovněž blížila k hlavnímu městu. Se dvěma soupeřícími povstaleckými frakcemi, které bojovaly jak proti vládě, tak mezi sebou navzájem, se země propadla do chaosu.

Během několika týdnů se na ulicích objevily veřejné popravy, přestala fungovat elektřina a jídlo se stalo vzácností. Najednou byla Gboweeina budoucnost zcela nejistá.

Po příchodu povstaleckých jednotek do Monrovie se Leymah Gbowee každé ráno probouzela s hrůzou. Na jednu stranu byla vděčná, že je stále naživu, na druhou stranu nebylo možné uniknout všudypřítomnému strachu.

Její rodina měla štěstí: na nějaký čas našli útočiště v areálu amerického velvyslanectví. V září 1990 však Leymah, její sestry a matka dostaly místo na nákladní lodi, zatímco otec zůstal na ambasádě. Loď je odvezla z válkou zničené Libérie do Ghany, kde skončili v uprchlickém táboře Buduburam asi třicet mil od Akkry.

Tam byly v bezpečí před povstalci, ale musely čelit drsným podmínkám tábora – neustálému zápachu, všudypřítomným komárům a nesnesitelnému horku. Z Monrovie k nim mezitím dorazily zprávy, že prezident Doe byl zajat a povstalci Prince Johnsona ho umučili.

Domů se však nemohli bezpečně vrátit až do května 1991, kdy mírové jednotky dokázaly ustavit novou přechodnou vládu a ukončit střelbu v ulicích. Gboweeovi se vrátili do Monrovie, ale Leymah nemohla jednoduše navázat tam, kde skončila. Město bylo zničené, stejně jako univerzita, na kterou chtěla nastoupit – a s ní se rozplynuly i její sny o lékařské kariéře.

Gboweeina budoucnost se znovu nečekaně změnila, když začala chodit s Danielem. Nebyla to láska, spíš hledala rozptýlení – bylo jí devatenáct a chtěla si užívat života. Brzy však zjistila, že je těhotná. V roce 1993 se narodil její syn Joshua a asi o devět měsíců později porodila dceru Amber.

Vztah s Danielem se však rychle zhoršoval. Přišel o práci, začal ji bít a nutit k sexu. V této situaci se Leymah snažila najít cestu ven a přihlásila se do školícího programu UNICEF pro sociální pracovníky, kteří měli pomáhat traumatizovaným obětem války. Bylo to její první setkání se sociální prací – a přišlo právě ve chvíli, kdy se křehký mír v Libérii opět ocital na pokraji zhroucení.