Naše nemoc

Spojené státy se už dlouho samy považují za vzor svobody. Od přísahy věrnosti až po Sochu svobody se prezentují jako bašta demokracie, země, kde má každý občan právo svobodně uplatňovat svá práva. Jenže svoboda nic neznamená bez zdraví. Když jste nemocní, nemůžete vést plnohodnotný, produktivní život. A americký zdravotnický systém selhává v tom, aby své obyvatele udržel zdravé. Nemusí to však být nevyhnutelné.

Následující úryvky ukazují, čím se americký systém liší od zdravotnictví v jiných zemích a co je třeba změnit, aby se lidé v USA mohli konečně cítit skutečně svobodní.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak souvisí rodičovská dovolená s rozvojem emoční regulace;
• jak zneužívání opioidů odráží politické postoje; a
• co nám může Gandalf Šedý napovědět o americké politice.

29. prosinec 2019 byl málem dnem, kdy autor Timothy Snyder zemřel. Krátce po půlnoci byl přijat na pohotovost v nemocnici v New Havenu. Téměř se nemohl hýbat, v rukou a nohou cítil brnění a zmítaly jím silné třesavky. V tu chvíli netušil, že má v játrech absces, který vypouští infekční bakterie do krevního oběhu.

Trvalo neomluvitelných devět hodin, než si někdo na pohotovosti pořádně prohlédl Snyderovu zdravotní dokumentaci – přestože měl rozum na to, aby si ji s sebou přinesl. Před dvěma týdny mu v téže nemocnici odstranili slepé střevo. Chirurg si tehdy všiml léze na játrech, ale nic mu o ní neřekl. Kdyby lékaři na pohotovosti situaci pochopili dřív, mohl být Snyder léčen rychle a účinně. Místo toho jeho příznaky bagatelizovali a tvrdili, že má chřipku, i když začal ztrácet vědomí. V důsledku toho málem zemřel na sepsi.

Klíčové poselství této kapitoly zní: Americký zdravotnický systém neplní svou základní funkci.

Navzdory obrovskému bohatství je Amerika nemocným národem. V posledních letech se průměrná délka života dokonce snížila, místo aby – jako v mnoha jiných bohatých zemích – rostla. Podle studie společnosti Moody’s Analytics z roku 2019 se očekává, že američtí mileniálové budou umírat mladší než jejich rodiče a prarodiče, přestože za zdravotní péči utrácejí více. Něco je zásadně špatně.

Medicína by měla lidské životy prodlužovat. Američané však mohou v průměru očekávat o čtyři roky kratší život než obyvatelé srovnatelně bohatých zemí. Dokonce je v délce života předstihují lidé v chudších státech, jako je Barbados, Kostarika nebo Chile. Tyto země nemají lepší lékaře ani pokročilejší znalosti. Mají lepší zdravotnické systémy, které lidem reálně prodlužují život.

Pandemie nového koronaviru jen zvýraznila systémové nedostatky amerického zdravotnictví. V jiných vyspělých zemích, jako je Německo či Japonsko, měli lidé lepší přístup jak k léčbě, tak k informacím o viru, což vedlo k nižší úmrtnosti. Tyto státy kladly důraz na zdraví. Amerika kladla důraz na zisk.

Když vláda nepovažuje zdraví za prioritu, lidé za to platí životem. V USA si způsob, jakým federální správa zvládala koronavirovou krizi, vyžádal do června 2020 zhruba 150 000 zbytečných obětí. V následujících kapitolách se podíváme na to, jak a proč k tomu došlo.

Zdraví bylo v politice dlouho zneužíváno jako nástroj k odlidštění určitých skupin lidí. Ve 30. letech 20. století obrátil Hitler své voliče proti Židům mimo jiné tím, že je obviňoval z šíření nemocí mezi „zdravými“ Němci. Když byli Židé násilně přesunuti do ghett bez jakékoli lékařské péče, skutečně začali ve větší míře onemocnět. Nacisté pak jejich nemocnost cynicky využili jako další záminku k deportacím do koncentračních táborů.

Podobnou logiku uplatňovala i sovětská moc. Gulag – správa nechvalně proslulých táborů nucených prací – nahlížel na vězně především prizmatem jejich pracovní využitelnosti. Pokud lékařský zákrok znamenal, že se vězeň bude moci vrátit do práce, péči dostal. Pokud byl považován za „vyčerpaný zdroj“, jednoduše ho vyhodili za bránu tábora, aby tam zemřel. Zdraví se nebralo jako základní lidské právo, ale jako něco, co mohou úřady podle potřeby přidělovat či odepírat.

Klíčová myšlenka této kapitoly je: Když vlády nezajišťují zdravotní péči pro všechny, lidé trpí.

Po druhé světové válce Spojené státy stvrdily význam zdravotní péče tím, že podepsaly Všeobecnou deklaraci lidských práv. Ta mimo jiné říká, že každý člověk má právo na přiměřené životní podmínky a péči – tedy i na to žít ve zdraví. Přesto však země, která se na vzniku tohoto dokumentu podílela, dodnes nemá univerzální systém zdravotní péče. To znamená, že ne všichni lidé žijící v USA si mohou dovolit potřebné zdravotní služby.

A netrpí jen nejchudší. Politici, kteří se staví proti kvalitní veřejné zdravotní péči, často tvrdí, že by ji zneužívali „nezasloužilí“, že poctiví občané mají snášet bolest o samotě a že žádat o pomoc je projevem slabosti. Výsledkem je, že se tito lidé obracejí k lékům, aby svou bolest zvládli – což pomáhá vysvětlit vysokou míru zneužívání opioidů v okresech, které politicky podporují prezidenta Donalda Trumpa.

V systému, jako je ten americký, kde jsou lékaři v komerčně řízených nemocnicích tlačeni k tomu, aby odbavili co nejvíce pacientů, se předepisování léků stává snadným a rychlým řešením. Tento přístup ostře kontrastuje s mnoha evropskými systémy, kde si lékaři běžně vyhradí čas na to, aby porozuměli životní situaci pacienta, a teprve poté navrhnou léčebný plán.

Evropská zdravotní péče je přitom levnější a dostupnější než ta americká – a lékaři jsou v ní vzděláváni k tomu, aby o pacienty skutečně pečovali, ne aby je jen rychle „protáhli“ systémem.

Vláda, která nezajistí univerzální zdravotní péči, podporuje ve společnosti nerovnost. Společnost, která si cení rovnosti, je taková, v níž má každý přístup k potřebné péči bez ohledu na svůj sociální či ekonomický status.