Nádherný a zlý

Winston Churchill se k moci dostal v okamžiku, který snad ani nemohl být pro britské dějiny zásadnější. Evropa s obavami sledovala, jak Hitlerovo Německo sílí. Nacisté vybudovali zdánlivě nepřekonatelnou válečnou mašinerii a začali se agresivně rozpínat. Nejprve obsadili Československo a Polsko, následovaly Norsko, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko.

Každá vláda, která se vůdci postavila, musela počítat s hrůzným leteckým bombardováním. Britové však měli jednu věc, která je mohla uklidnit: Německo bylo daleko. Ani nejnovější německé bombardéry tehdy nedokázaly dopravit tisícikilové bomby až nad Británii. To by se ovšem změnilo, pokud by Němci obsadili Francii. Jenže Francie měla silnou armádu i námořnictvo a její pád se zdál nepředstavitelný.

Méně než týden po Churchillově nástupu do funkce premiéra se však nepředstavitelné stalo skutečností: Německo napadlo Francii. Začala krize, která z Churchilla učinila jednu z nejvlivnějších osobností dvacátého století.

V tomto shrnutí se dozvíte, jakou zásadní strategii měl Churchill od prvního dne a která nakonec rozhodla válku; jak jeden nacistický funkcionář podnikl krajně riskantní krok, aby vyjednal mír s Velkou Británií; a také jak Churchill připravil pro prezidenta Roosevelta jednu z nejdivočejších strategických porad jeho života.

V květnu 1940 bylo zřejmé, že situace je vážná. Nacistická armáda napadla Francii, spojence Británie. Válka se neúprosně blížila k britským břehům – ať se to lidem líbilo, nebo ne.

Churchill se dostal k moci poté, co Parlament vyslovil nedůvěru Nevillemu Chamberlainovi, který se předtím snažil Hitlera uklidnit a brzdit jeho expanzionistické ambice. Pro Spojené království to byla děsivá doba. Každý střízlivý pozorovatel by řekl, že Británie nemá proti obrovské nacistické válečné mašinerii šanci.

Na rozdíl od Chamberlaina – a v podstatě od všech ostatních – byl však Churchill neochvějně přesvědčen, že Británie může nadcházející válku vyhrát. Teď už jen musel přesvědčit vlastní zemi a – neméně důležité – i prezidenta Spojených států Franklina Delana Roosevelta, že Spojené království má reálnou naději. Churchill věděl, že bez Američanů válku nevyhraje.

Klíčové sdělení zní: Od prvního dne měl Churchill naprosto jasno v hlavním cíli – získat americkou pomoc.

Američané však rozhodně neměli chuť znovu posílat své mladé muže bojovat na evropská bojiště. I americká vláda byla ve vztahu k Churchillovi zdrženlivá. „Prý je pod vlivem alkoholu velmi nespolehlivý,“ poznamenal ministr vnitra. Pravda je, že Churchill dělal mnohé věci jinak.

Například rád pracoval během svých dvou denních koupelí. Když zazvonil telefon, vylezl z vany nahý a mokrý, aby si od osobního tajemníka převzal sluchátko. V kteroukoliv denní či noční hodinu se mohl procházet chodbami premiérského sídla v nápadně květovaných županech a když chtěl něco zdůraznit, máchal ve vzduchu nedokouřeným doutníkem.

Britský lid ho miloval a on jejich důvěru bral velmi vážně. Jeho první projev v Dolní sněmovně ukázal jeho typický rétorický styl: střízlivé zhodnocení faktů následované důvodem k uváženému optimismu. „Nemám co nabídnout,“ řekl, „než krev, dřinu, slzy a pot.“

Navzdory pochmurnému stavu věcí byla jeho vláda od prvního dne nabitá energií. Každý – od nejnižšího úředníka po nejvýše postaveného ministra – táhl za jeden provaz: zastavit Německo před invazí do Anglie a vyhrát válku. Respektovaní státní úředníci byli skutečně vídáni, jak běží chodbami na svá jednání.

Nové odhodlání, které Churchill do úřadu přinesl, přišlo v pravý čas. Věci se měly ještě výrazně zhoršit.

Situace byla už tak dost pochmurná: nacisté bojovali s Francouzi na jejich vlastním území. Zpočátku se však zdálo, že síly jsou vyrovnané. Francie měla silnou armádu a také Maginotovu linii – soustavu opevnění, o níž se tvrdilo, že je neproniknutelná.

Pak se ale stalo něco, co si ještě nedávno nikdo neuměl představit. Němci prorazili francouzskou frontu. Nacistické jednotky vtrhly do Francie a spojenecká vojska se dala do chaotického ústupu. Francouzský premiér zavolal Churchillovi. „Byli jsme poraženi,“ řekl. Po ohromeném tichu Churchill odpověděl: „Opravdu se to mohlo stát tak brzy?“

Jakmile se nacisté ve Francii usadili, zdála se invaze do Británie nevyhnutelná. Ještě naléhavější však byl osud stovek tisíc britských vojáků, kteří se stále nacházeli na francouzském území.

Klíčové poselství této kapitoly je: Hrdinská záchranná akce obyčejných lidí dodala Británii morální vzpruhu, kterou nutně potřebovala pro nadcházející boj.

Britské expediční síly ustoupily do přímořského města Dunkerque. Čas na boj už vypršel. Každý den přicházeli stále vyčerpanější a demoralizovanější vojáci, shromažďovali se na pláži a hleděli přes kanál směrem k domovu, o němž netušili, zda ho ještě někdy uvidí. Nacistické jednotky jim byly v patách.

24. května 1940 však měli Britové štěstí. Hitler nařídil svým tankovým jednotkám a posádkám, aby se zastavily poté, co během počátečního útoku utrpěly vážné ztráty. Jeden německý generál to později označil za fatální chybu. Pro zdecimované britské vojáky to však byla záchrana.

25. května Churchill nařídil evakuaci britských jednotek z Dunkerque. Očekával, že se podaří zachránit asi 50 000 mužů – zhruba jednoho z šesti. První den se podařilo evakuovat pouhých 7 700 vojáků – tristní začátek, i když v souladu s nízkými očekáváními.

Pak se ale začaly z druhé strany kanálu objevovat soukromé rybářské lodě, jachty a další plavidla, řízená civilisty. Celkem připlulo 887 lodí, z nichž jen asi čtvrtina patřila královskému námořnictvu. Nakonec se podařilo zachránit přes 300 000 vojáků.

Churchill toto malé vítězství využil k tomu, aby rázně ukončil veškeré spekulace o tom, že by Británie mohla usilovat o mír s Hitlerem. „Má-li náš dlouhý příběh této ostrovní země konečně skončit,“ prohlásil, „ať skončí teprve tehdy, až bude každý z nás ležet udušen vlastní krví na zemi.“

Hned následující den zahájilo nacistické letectvo – Luftwaffe – novou ofenzivu. Hitler obrátil svou pozornost k Anglii.