Na hraně chaosu

Když se svět dává do pohybu a vládne nejistota, má smysl vědět, co přesně je špatně a jaká řešení připadají v úvahu. Když čelíme možnému kolapsu současného světového řádu a globalizovaného ekonomického systému, těžko bychom hledali lepšího průvodce než mezinárodně uznávanou ekonomku Dambisu Moyo.

Ekonomie a politický řád mohou být náročná témata, ať už máte odborné vzdělání, nebo ne. Následující úryvky však nabízejí jasnou prognózu. Vysvětlují, jak by měl světový ekonomický systém fungovat, aby byl ku prospěchu všech. A co víc, ukazují, co je dnes nastaveno špatně a jak síly protekcionismu, antiglobalizace a populismu tyto problémy dále prohlubují.

Nejde ale o nostalgické povzdechy nad ztraceným světem. Text zároveň nabízí praktického průvodce: ukazuje, co může každý z nás dělat pro to, aby se podařilo uchovat liberální demokracii a zdravý ekonomický systém, který nás v konečném důsledku může chránit a uživit.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč čínský hospodářský růst nemusí být tak ohromující, jak se na první pohled zdá,
• jak si Američané vedou v matematice ve srovnání se zbytkem světa,
• a kolik peněz se vybralo na volebních příspěvcích v prezidentských volbách v USA v roce 2016.

Ekonomie je bohatý a komplexní obor. Když ale čteme nebo sledujeme zprávy o tom, jak se daří konkrétní firmě či zemi, vše se obvykle zredukuje na několik základních ukazatelů. A nejčastěji se mluví o růstu.

Růstem jsme doslova posedlí a považujeme ho za samozřejmost: pokud hospodářský růst nějaké země stagnuje, můžeme si být jisti, že se politici ocitnou pod palbou kritiky. Vyplatí se proto podívat se na růst zblízka. Proč je vlastně tak žádoucí?

Stručně řečeno: růst přináší ekonomické příležitosti, sociální vzestup a zvyšování životní úrovně. Čína je v tomto ohledu příkladem par excellence. Její růst za posledních čtyřicet let byl ohromující a země se stala druhou největší ekonomikou světa. V roce 2014 dosáhla parita kupní síly Číny – tedy kolik si za domácí měnu koupíte v jiných zemích – 17,6 bilionu dolarů a překonala tak 17,4 bilionu dolarů ve Spojených státech.

Růst čínské ekonomiky zároveň vytvořil obrovské množství pracovních míst, zejména pro chudé obyvatele venkova: během jediné generace se z chudoby dostalo přes 300 milionů Číňanů. Plán čínské Státní rady pro rozdělování příjmů z roku 2013 jasně ukázal, jakým směrem se má ekonomika ubírat. Čína se snažila omezit příjmovou nerovnost zvyšováním nízkých mezd, vyššími výdaji na vzdělání a podporou dostupnějšího bydlení.

To ovšem vyvolává otázku: jaké faktory naopak vedou k tomu, že země v růstu selhává? Jak ukazuje příklad Argentiny, za selháním růstu často stojí politická nestabilita a krátkozraké uvažování.

V roce 1913 byla Argentina podle HDP na obyvatele desátou nejbohatší zemí světa. Mezi rokem 1930 a polovinou 70. let však zažila šest vojenských převratů. Kromě této politické nestability se země potýkala se třemi vlnami hyperinflace, kdy inflace přesáhla 500 procent ročně, zatímco míra hospodářského „růstu“ se na několik let propadla pod nulu.

Argentinské vlády navíc neuvažovaly dlouhodobě o tom, co by bylo pro zemi skutečně prospěšné. Neinvestovaly do vzdělání a dávaly přednost budování levné, málo kvalifikované zemědělské pracovní síly – což rozhodně není strategie vedoucí k ekonomickému úspěchu. Ve 40. letech měla Argentina nejnižší míru účasti na středním vzdělávání na světě a důsledkem špatného vzdělání byl nakonec nedostatek inovací a slabá konkurenceschopnost.

Plné dopady se naplno projevily během hospodářské a politické krize v letech 1998–2002. Nezaměstnanost vystoupala až na 25 procent, měna ztratila 75 procent své hodnoty a podíl obyvatel žijících v chudobě vzrostl z 35 procent v roce 2001 na 54,3 procenta v roce 2002.

Udržet ekonomiku v dobré kondici je složité, jedno je však jisté: růst je klíčový.

Když spravujete rodinný rozpočet, může být zadlužení děsivá představa. U národních ekonomik je ale situace odlišná. Ať se to může zdát jakkoli překvapivé, rozumně využitý dluh může hospodářský růst skutečně podpořit.

Příkladem jsou Spojené státy. Po druhé světové válce si země nabrala obrovský dluh, aby mohla financovat vzdělání, zdravotnictví a infrastrukturu. V roce 1956 byla například uvolněna značná část kapitálu na výstavbu rozsáhlé sítě mezistátních dálnic. Podobně G.I. Bill z roku 1944 měl za cíl umožnit válečným veteránům studium a poskytovat jim podnikatelské úvěry. Výsledkem bylo, že více než 2 miliony veteránů nastoupily na vysoké školy a přes 5,5 milionu získalo odborné vzdělání – a kvalita pracovní síly v USA se výrazně zlepšila.

Dluh ale samozřejmě není vždy přínosný. Pokud přeroste určitou mez, je zaděláno na problémy – jak ukázala globální finanční krize v roce 2007. Vysoká zadluženost vedla k poklesu růstu v Řecku, Itálii či Irsku. Úrokové platby z veřejného dluhu tam vzrostly až na 10 procent daňových příjmů, takže vlády musely značnou část prostředků směřovat na obsluhu dluhu místo do oblastí, jako je například vzdělávání. Dluhová krize tak hospodářský růst dále brzdila.

Existují však i další faktory, které růst podkopávají. Jedním z nich je růst světové populace, který zvyšuje poptávku po přírodních zdrojích, zatímco jejich zásoby jsou konečné. Během pouhých 60 let se světová populace zvýšila z 2,5 miliardy v roce 1950 na 7 miliard v roce 2011 a odhaduje se, že do roku 2050 dosáhne 9 miliard. S omezenými zdroji tak ceny komodit nevyhnutelně porostou. Jakmile se tyto cenové nárůsty promítnou do ekonomiky, povedou k inflaci a negativně zasáhnou jak hospodářský výkon, tak životní úroveň jednotlivců.

Dobře je to vidět na vodě. Přestože je zhruba 70 procent povrchu Země pokryto vodou, asi 97 procent z ní je příliš slané na pití či zavlažování. S rostoucí poptávkou po vodě v důsledku růstu populace hrozí, že její nedostatek v mnoha zemích zkomplikuje pěstování potravin i výrobu vodní energie. Globální trhy s potravinami a hospodářský růst tím nepochybně utrpí.