Na cestě

Když bylo Oliveru Sacksovi dvanáct let, dostal prorocké vysvědčení. Jeden z jeho učitelů shrnul jeho vyhlídky do jediné věty: „Sacks to dotáhne daleko, pokud to nepřežene.“

Jako by tuhle větu chtěl potvrdit, trávil mladý Oliver volný čas doma nebezpečnými chemickými pokusy, které naplňovaly dům jedovatými výpary. Na jedné straně šlo o předčasné hobby, které odráželo jeho rostoucí zájem o vědu a předznamenávalo jeho budoucí kariéru v medicíně. Na druhé straně měl obrovské štěstí, že dům nepodpálil – a rozhodně to nebylo naposledy, kdy jeho kousky ohrozily vlastní život.

Toto je příběh o tom, jak Oliver Sacks skutečně došel daleko. Stal se bestsellerovým, oceňovaným autorem a váženým neurologem, který svými výzkumy a knihami osvětloval a bavil miliony čtenářů. Rozhodně však nešel k úspěchu nejpřímější cestou. Ve dvaceti a třiceti letech podnikl řadu odboček a málem úplně ztratil směr.

Nějaký čas vedl dvojí – nebo spíš čtyřnásobný – život: přes den lékař, večer a o víkendech vášnivý motocyklista, kulturista a uživatel drog. V jednu chvíli to skutečně přehnal – a kvůli závislosti málem přišel o život.

Naštěstí zůstal naživu, aby mohl svůj příběh vyprávět – a právě ten vám toto shrnutí přiblíží. Dozvíte se v něm, jak jeho matka zanechala na jeho psychice trvalou ránu, jak po letech turbulencí a nejistoty objevil své povolání a proč málem dostal ve své profesi černou listinu hned poté, co v ní našel své místo.

Psal se rok 1950 a Oliver Sacks měl sedmnáct let. Cestoval sám a právě dokončil lyžařský výlet napříč Norskem. Chystal se nastoupit na trajekt zpět do Anglie. V bezcelní zóně v přístavu si na cestu domů koupil pár suvenýrů: dvě dvoulitrové lahve aquavitu – silného skandinávského destilátu, zlověstně označeného jako „100 proof“.

Pak ale narazil na problém. Na hraničním přechodu ho norští celníci informovali, že do Velké Británie si smí přivézt jen jednu láhev alkoholu. S tím, že ze země odjíždí se dvěma, byli v pořádku, ale jejich britští kolegové by mu druhou láhev po příjezdu zabavili. Co s ní?

Oliver si sedl na horní palubu trajektu do ledového vzduchu Severního moře a začal z jedné lahve upíjet, aby se trochu zahřál. Ostatní pasažéři se schovali uvnitř; Oliver zůstal venku sám. To mu ale nevadilo – měl knihu. A ne ledajakou, nýbrž Odyssea – sedmisetstránkové mistrovské dílo Jamese Joyce.

Do čtení se ponořil tak hluboce, že si nevšiml, jak plyne čas – ani jak se lahev aquavitu, z níž průběžně upíjel, vyprazdňuje. Než se nadál, trajekt dorazil do Anglie a lahev byla prázdná. Oliver se však cítil naprosto střízlivý. Alkohol asi nebude tak silný, jak tvrdí etiketa, pomyslel si. Vstal – a okamžitě se zhroutil na obličej. Byl úplně opilý.

Nebyl to první případ, kdy se nechal knihou zcela pohltit. O pár let dříve ho Steinbeckova kniha „Na plechárně“ (Cannery Row) inspirovala k tomu, aby se chtěl stát mořským biologem – stejně jako jeden z hlavních hrdinů románu. Později se jeho zájmy přesunuly k neurologii. Ačkoli měl odjakživa vědecké sklony, zároveň v sobě nesl hlubokou lásku k příběhům a vyprávění.

Částečně to měl po matce. Jako dítě s ní trávil hodiny čtením klasických děl britských autorů, jako byli D. H. Lawrence, Anthony Trollope či Charles Dickens. O něco později četl americké romány Jamese Fenimora Coopera i populárně-naučné knihy o vědě, například Darwinovu „Cestu na lodi Beagle“. V dospívání se stal prezidentem literárního spolku na své střední škole – funkce mnohem prestižnější, než v jaké jsme ho před chvílí nechali ležet tváří dolů na horní palubě trajektu.

Naštěstí ho tam našel jeden z členů posádky a pomohl mu z lodi – s pomocí lyžařských holí, které Oliver použil jako provizorní berle. Ačkoli sotva stál na nohou, cítil se triumfálně, jako by vyzrál na systém. Britští celníci si sice mohli nechat zajít chuť – druhou lahev aquavitu už mu zabavit neměli.

Rok poté, krátce po Oliverových osmnáctých narozeninách, usoudil jeho otec, že nastal čas na vážný rozhovor. Oliver získal stipendium na Oxfordské univerzitě a chystal se opustit rodinný dům v severozápadním Londýně, aby začal studovat medicínu. Než odjel, chtěl s ním otec probrat něco, co mu leželo na srdci.

Rozhovor začal nevinně – řeč byla o kapesném a dalších finančních záležitostech. Pak se ale stočil k tomu, co otce zajímalo doopravdy: k Oliverově absenci přítelkyň – a k tomu, co by to mohlo znamenat.

„Nelíbí se ti dívky?“ zeptal se. „Jsou v pohodě,“ odpověděl Oliver a doufal, že tím rozhovor skončí.

Otec se však nenechal odbýt: „Možná máš radši chlapce,“ nadhodil.

Oliver přikývl – ano, přitahují ho, ale je to jen pocit, nikdy podle něj nejednal. Prosil otce, aby to matce neříkal.

Byla to Anglie padesátých let. Homosexuální chování bylo stále trestné a široce považované jak za morální úchylku, tak za patologii. Oliverova matka se narodila v devadesátých letech devatenáctého století a vyrostla v ortodoxní židovské rodině, takže měl důvod se domnívat, že i ona zastává v této otázce tradiční, netolerantní názory. Jak by reagovala, kdyby se dozvěděla, že její syn je gay? Bál se nejhoršího a nechtěl, aby to věděla.

Otec jí to přesto řekl. Oliver nikdy nezapomene, co následovalo. Matka seběhla po schodech s výrazem zuřivosti, jaký u ní dosud neviděl.

„Jsi ohavnost,“ vyštěkla. „Přeju si, abys byl nikdy nebyl narozen.“

Jako dospělý, když se k této scéně vracel, dokázal Oliver její strašlivá slova zasadit do širšího kontextu. V mnoha oblastech života byla matka otevřená, obecně laskavá a podporující. Stejně jako my všichni však byla produktem své doby a v této konkrétní oblasti měla mysl zcela uzavřenou.

Navíc tu byl fakt, že jeho mladší bratr Michael trpěl schizofrenií. Vzhledem k tehdejšímu pohledu na homosexualitu musela mít pocit, že přichází o dalšího syna kvůli „duševní poruše“. Když se dozvěděla pravdu o Oliverovi, přemohly ji emoce a vybuchla.

Následující dny s ním odmítala mluvit – pak ale ticho skončilo, vztah se obnovil a k tématu se už nikdy nevrátila.

Nechtěla mu ublížit. Její slova ho však přesto hluboce zranila a sehrála zásadní roli v tom, jak si Oliver vytvořil potlačovaný, vinou zatížený vztah ke své sexualitě, který ho sužoval po většinu života.