Mýty a skutečnost o energii

Jsou ropné vrty na pokraji vyčerpání? Bude vaše místní čerpací stanice už brzy prodávat jen biopaliva? Bude svět poháněn obřími větrnými farmami? Dokážeme zastavit globální oteplování pomocí zachycování uhlíku?

Podle toho, koho posloucháte, se všechny tyto čtyři scénáře jeví buď jako naprosto nereálné, nebo téměř na dosah. Takto vyhrocené postoje dělají z globální debaty o energii často velmi nepřehlednou záležitost: politici, ekologické organizace i korporace bezostyšně prosazují vlastní zájmy, takže je těžké rozlišit, co je fakt a co jen fikce.

V tomto shrnutí najdete několik rozšířených mýtů o globální energetice podrobených kritickému a vědeckému zkoumání. Dozvíte se mimo jiné, proč v dohledné době nehrozí, že by civilizaci ochromil nedostatek ropy, proč by masové nasazení biopaliv znamenalo volbu mezi palivem a potravinami a proč byste rozhodně nechtěli mít zařízení na zachycování uhlíku na vlastní zahradě.

V devadesátých letech představila skupina penzionovaných geologů ve spolupráci s vědcem Richardem Duncanem radikální teorii známou jako „peak oil“, tedy vrchol těžby ropy. Podle ní lidstvo vyčerpává světové zásoby ropy tak rychle, že akutní nedostatek je nevyhnutelný. Zastánci této teorie navíc tvrdili, že konec ropné éry bude pro lidstvo zlomovým okamžikem, který povede k zániku průmyslové civilizace už kolem roku 2025.

Ve skutečnosti jsou tato tvrzení zcela neopodstatněná. Zásadní problém teorií vrcholu těžby ropy spočívá v tom, že se téměř výhradně soustředí na nabídku – tedy na globální produkci ropy – a zanedbávají poptávku a to, jak ji ovlivňuje cena ropy. Zastánci „peak oil“ vykládají postupný pokles těžby, který v některých obdobích pozorujeme, jako důkaz fyzického nedostatku ropy, ačkoli ve skutečnosti často jde jen o důsledek poklesu poptávky.

Tento jev byl zřetelný například po prudkém růstu cen ropy v letech 1978 a 2004. Navíc je pravděpodobné, že naše budoucí potřeba ropy bude dále klesat díky rostoucímu využívání alternativních paliv, technologickým inovacím, zvyšování energetické účinnosti a lepšímu řízení zdrojů.

Lidstvo se tedy od ropy nakonec skutečně odkloní – kvůli vyčerpávání nejlevnějších ložisek a rostoucím nákladům na těžbu. Snížení spotřeby ropy však nebude znamenat konec civilizace, ale spíše postupný přechod k jiným zdrojům energie.

Teorie vrcholu těžby ropy jsou nepřesvědčivé i v tom, že předstírají, že vědí, kolik ropy v zemi ještě zbývá. Ve skutečnosti je odhad celkového vytěžitelného množství ropy (tzv. EUR – „ultimately recoverable resources“, konečně vytěžitelné zásoby) stále velmi nejistý. Nedávná hodnocení ukazují, že významné nevyužité zdroje ropy stále existují a že celkové globální vytěžitelné zásoby se odhadují zhruba na 400 miliard barelů – téměř trojnásobek toho, co předpokládá většina „peak oil“ studií. A tento odhad ani nezahrnuje nekonvenční zdroje, jako jsou ropné písky či bitumen, které potenciální zásoby dále navyšují.

V posledních letech se intenzivně diskutuje o tom, jak čelit důsledkům globálního oteplování způsobeného nadměrnými emisemi CO₂ a dalších skleníkových plynů. S tím, jak Čína a řada rozvojových zemí rychle zvyšují svou spotřebu energie, je zřejmé, že globální emise CO₂ budou v příštích desetiletích výrazně růst.

Jedním z navrhovaných řešení je tzv. zachycování uhlíku: zachytávání a ukládání skleníkových plynů tak, aby se nedostávaly do atmosféry. Je to ale skutečně životaschopné řešení? Není – jde o metodu velmi nákladnou a málo efektivní.

Tento přístup nedokáže z atmosféry odstranit dostatečné množství CO₂, aby alespoň citelně zpomalil jeho hromadění. Umělé zachycování uhlíku by například vyžadovalo vybudování zhruba 160 000 věží na zachycování CO₂, tzv. „umělých stromů“. To by bylo extrémně drahé – a to ještě nepočítáme náklady na stlačování, přepravu a dlouhodobé ukládání plynu.

Samozřejmě, rostliny neustále vážou uhlík tím, že při fotosyntéze přijímají CO₂. Zasahovat do globálního oteplování prostřednictvím zvýšeného zalesňování či pěstování energetických plodin by však vyžadovalo obrovské plochy půdy, značné zdroje a dlouhý čas na růst biomasy – řádově 40 až 80 let.

Ukládání zachyceného uhlíku navíc naráží na technické i bezpečnostní problémy. Kyselost oxidu uhličitého může postupně narušovat materiály skladovacích zařízení a horninové formace, takže hrozí úniky zpět na povrch. V současnosti navíc existuje kapacita pro uložení jen zhruba čtvrtiny ročního globálního objemu emisí uhlíku, takže pro rozsáhlé zachycování by bylo nutné vybudovat mnohonásobně více úložišť.

A zde narážíme na další problém: lidé nechtějí mít taková úložiště v blízkosti svých domovů, protože jsou vnímána jako nebezpečná. Vysoká kyselost uloženého CO₂ může způsobit uvolňování toxických kovů z hornin do podzemních vod a ohrozit tak zdroje pitné vody.