Mýtus silného vůdce

Pokud byste si měli vybrat mezi životem v demokracii a v totalitním státě, pravděpodobně byste zvolili první možnost. Přesto je v naší společnosti velmi rozšířená představa, že potřebujeme „silného vůdce“ – člověka, který vládne železnou rukou. Proč tomu tak je?

Část odpovědi leží na bedrech médií. Zpravodajství jen zřídka ukazuje zákulisí politiky nebo dává prostor lidem, kteří denně pracují ve stínu hlav států. Místo toho slyšíme především to, co ten či onen vůdce řekl nebo udělal. To v nás posiluje dojem, že skutečná moc je soustředěna výhradně v rukou jednoho silného muže či ženy.

Takové vnímání zkresluje naši představu o vedení a vede k tomu, že zapomínáme na vlastnosti, které dělají z člověka opravdu dobrého politického představitele: pokoru, schopnost kompromisu a otevřenost vůči argumentům všech stran. Je tedy nejvyšší čas opustit mýtus, že „silní“ vůdci jsou pro společnost automaticky přínosní.

Následující kapitoly ukážou proč. Dozvíte se mimo jiné, proč bývalý britský premiér Tony Blair začal věřit vlastnímu mediálnímu obrazu, proč není prezident Spojených států zdaleka tak mocný, jak si mnozí představují, a proč politici toužící po moci často usilují o co největší vliv na zahraniční politiku.

Veřejné politické postoje se formují pod vlivem celé řady faktorů – veřejných vystoupení, mediálního zpravodajství či lobbingu. Společnost však obvykle neovlivňuje podpora konkrétních jednotlivců, ale spíše určitý typ vůdce.

Média mají tendenci vykreslovat politického lídra jako mocnějšího, než je celá jeho strana dohromady. To snižuje ochotu veřejnosti přemýšlet o vnitřním fungování demokratických institucí, protože veškerá pozornost se soustředí na osobu stojící na vrcholu. Vůdci pak často začnou věřit vlastnímu obrazu, což je v očích lidí ještě více posiluje.

Bývalý britský premiér Tony Blair například ve svých pamětech napsal, že tři volební vítězství „vyhrál sám“, místo aby úspěch připsal Labouristické straně. Jeho sebedůvěra byla tak silná, že mnozí začali Blaira vnímat téměř jako politického mesiáše.

Veřejnost se také často mylně domnívá, že blahobyt země závisí především na síle charakteru jejího vůdce. Politici tuto představu aktivně posilují, zejména v době voleb. Je běžné, že používají rétoriku „silný vs. slabý“, aby oslabili své protivníky. Voliči pak začnou vnímat politiku jako další verzi hry „přežití nejsilnějších“.

Předseda Konzervativní strany David Cameron se například snažil vykreslit Eda Milibanda jako „slabého“ poté, co se Miliband stal lídrem labouristů. Když však konzervativní poslanci v určité otázce hlasovali proti stranické linii, Miliband se pokusil situaci obrátit a prohlásil, že slabým vůdcem je naopak Cameron, protože „ztratil kontrolu nad vlastní stranou“.

Je pravda, že člověk, který se nedokáže postavit sám za sebe, se v politice neprosadí. Být efektivním vůdcem ale neznamená jen projevovat sílu. Přežití v politice také znamená vědět, kdy ustoupit a kdy hledat kompromis.

Mylná představa, že vedení je především o moci, je nebezpečná: může totiž posunout společnost směrem k autoritářství či přímo k totalitě.

Úspěšní političtí vůdci potřebují širokou škálu dovedností. Jednou z klíčových je skromnost. Právě ta jim umožňuje přijímat užitečnou kritiku a efektivně vyjednávat s ostatními politickými aktéry.

Jaké další vlastnosti by měl mít dobrý vůdce? Odbornost je bezpochyby důležitá, ale žádný politik nemůže být expertem na všechno. Velcí vůdci proto vědí, jak naslouchat odborníkům, kteří se specializují na oblasti, v nichž se sami nevyznají. Okruh poradců by měl zahrnovat lidi s různým profesním zázemím a znalostmi všech klíčových oblastí veřejného života.

Od premiéra se například neočekává, že bude znát konkrétní sektor lépe než ministr, který za něj nese odpovědnost. Pokud však vůdcovo ego brání tomu, aby odborníkům skutečně naslouchal, povede to k špatně informovaným rozhodnutím – a ta mohou mít pro celou společnost ničivé následky.

Úspěch Margaret Thatcherové v Británii souvisel mimo jiné s tím, že uměla využívat práci expertů. Ačkoli měla mnoho vlastností, které si spojujeme se „silnými“ vůdci, zároveň věnovala velkou pozornost přípravě a studiu podkladů. Během svého působení v úřadu disponovala značnou mocí, ale klíčová rozhodnutí činila až po konzultacích s dobře informovanými poradci.

Vůdce, který se odbornosti vyhýbá, pravděpodobně neuspěje. Zároveň však platí, že experti by neměli být jen znalí, ale také v kontaktu s náladami ve společnosti a s názory širší členské základny strany. I „silní“ vůdci se mohou příliš spoléhat na úzký okruh „přikyvovačů“, kteří ztrácejí kontakt s ostatními.

V takové situaci se vůdce vystavuje riziku, že ho zastíní jiná silná osobnost. Přesně to se stalo britskému premiérovi Tonymu Blairovi. Blair si v úřadu postupně vytvořil propast mezi sebou a ministrem financí Gordonem Brownem, který odmítal se vším bezvýhradně souhlasit. Jejich pracovní vztah se zhoršil a Blair ztratil schopnost prosazovat vůči Brownovi své představy v oblasti domácí hospodářské politiky. Tento konflikt, spolu s rostoucí podporou Browna jako možného lídra Labouristické strany, nakonec přispěl k Blairově rezignaci na funkci premiéra.