Mýtus krásy

Krása, jak nám říkají básníci, je v oku pozorovatele. Zastavili jste se ale někdy a opravdu se nad tímto výrokem zamysleli? To, co je považováno za krásné, se v průběhu dějin proměňovalo a liší se i mezi jednotlivými společnostmi. To naznačuje, že krása je ve skutečnosti posuzována podle dobových norem a ideálů.

Dobrá, a co má být, řeknete si možná. Vždyť to přece nic zásadního nemění, že? Tak jednoduché to ale není. Mýtus krásy posiluje normativitu, zejména vůči ženám: v naší společnosti jde o mýtus, který udržuje podřízené postavení žen vůči mužům. Nutí ženy kupovat kosmetiku a oblečení, podstupovat plastické operace a dokonce hladovět.

V této knize se podíváme na dějiny mýtu krásy a na to, jak silně ovlivňuje naši společnost i dnes. Dozvíte se mimo jiné:

• jak zapojení žen do pracovního procesu posílilo mýtus krásy,
• proč mýtus krásy funguje jako kult,
• a jak přispěl ke vzniku příjmové propasti mezi muži a ženami.

Hnutí za práva žen dosáhlo v posledních desetiletích významného pokroku. Ženy získaly právní i reprodukční práva, větší svobodu při studiu na vysokých školách a vstupují do profesí, které byly dříve výhradně mužskou doménou. Současně se však objevila i reakce na tyto změny.

Jak ženy za posledních padesát let postupně dosahovaly právních a ekonomických úspěchů, zároveň jsme byli svědky nárůstu škodlivých obrazů ženské krásy. Tyto obrazy se stále účinněji používají k tomu, aby působily proti pokroku, jehož ženy dosáhly, a vytvářejí to, čemu autorka říká mýtus krásy.

Mýtus krásy tvrdí, že existuje neuchopitelná kvalita zvaná „krása“ – vlastnost, o kterou by se ženy měly za každou cenu snažit, měly by ji udržovat a chránit. Tento mýtus vnucuje určité představy, například že krása je sama o sobě dobrá a prospěšná a že bez ní jsou ženy bezcenné a neviditelné.

Vezměme si ženy, které stojí na vrcholu své profese. I přes své úspěchy a dosažené cíle na ně tlak „vypadat dobře“ nepolevuje. Naopak: čím větší moc a postavení žena má, tím víc je pod drobnohledem a tím silnější je tlak, aby vypadala „krásně“.

Mýtus krásy je tak konečným mechanismem kulturní ideologie, která má moc kontrolovat ženy, jež byly jinak osvobozeny k tomu, aby mohly svobodně sledovat své cíle a touhy.

Před průmyslovou revolucí byla společenská hodnota ženy posuzována především podle její práce v domácnosti. Život žen se točil kolem atributů, jako jsou pracovní schopnosti, fyzická síla a plodnost – nikoli kolem krásy.

S industrializací však přišla rostoucí svoboda žen. Aby se patriarchát udržel, bylo zapotřebí nového, subtilnějšího a záludnějšího způsobu, jak ženskou svobodu a moc podkopat. Právě to dělá mýtus krásy: udržuje ženy uvězněné v sebedestruktivní soutěži – jak samy se sebou, tak mezi sebou navzájem. A protože obrazy a standardy krásy se neustále mění, je identita žen trvale zranitelná a závislá na vnějším potvrzení.

V další kapitole se podíváme na to, jak se tento mýtus projevuje na pracovišti.

Po druhé světové válce bylo ve Spojených státech zaměstnáno pouze 32,8 procenta žen. Do roku 1984 se tento podíl zvýšil na 53,4 procenta – nárůst, který začal ohrožovat tradiční mužské mocenské struktury. Z pohledu patriarchátu představovaly ženy obrovskou a destabilizující skupinu, která požadovala rovné příležitosti.

Jako reakce na tento „příliv“ vznikl diskriminační systém, který povýšil vzhled na nejžádanější vlastnost ženy. Autorka tento systém nazývá profesionalizovaná kvalifikace krásy (PBQ – Professional Beauty Qualification).

Profese založené na PBQ – herečky, modelky, tanečnice – samozřejmě existují už dlouho. Například v roce 1972 podala bývalá servírka z Playboy Clubu Margarita St. Cross žalobu na společnost Playboy za to, že ji propustila s odůvodněním, že „ztratila svůj Bunny Image“. Stačí se podívat na systém hodnocení Bunny Image, abychom viděli, jak absurdní tyto standardy jsou:

• Bezchybná (tvář, postava, úprava),
• Výjimečně krásná dívka,
• Na hraně (stárne nebo má řešitelný problém s vzhledem),
• Ztratila Bunny Image (buď stárnutím, nebo neřešitelným problémem s vzhledem).

Rada pro lidská práva státu New York rozhodla ve prospěch Playboye a jeho práva určovat, zda je žena dostatečně krásná na to, aby mohla pracovat. Po rozhodnutí v kauze Playboy následovala řada dalších případů a systém PBQ se rozšířil i do jiných pracovních prostředí.

Pracující ženy se tak ocitly v bezvýchodné situaci diskriminace. Například ženy mohly být propuštěny za to, že byly „příliš atraktivní“. V případu Barnes v. Costle soud rozhodl, že pokud je vzhled ženy považován za něco, co vyvolává nežádoucí sexuální návrhy, může být legálně obviňována z toho, že sama podněcuje sexuální obtěžování.

Na druhé straně stojí případ Hopkins v. Price Waterhouse: paní Hopkinsová byla odmítnuta jako kandidátka na partnerství v účetní firmě s odůvodněním, že by měla „chodit, mluvit a oblékat se více žensky a nosit make-up“.

Jak je vidět, spletitá pravidla systému PBQ vytvářejí pro ženy situaci, v níž je v podstatě nemožné „vyhrát“.