Mýtus deficitu

Medicare pro všechny! Zelený nový úděl! Kvalitní veřejné školství pro každé dítě v zemi! Každý z těchto návrhů slibuje, že lepší svět je možný. Přesto se každý, kdo prosazuje velké změny, vždy znovu setká s otázkou: „Ale jak to zaplatíme?“

Podle knihy Mýtus deficitu není financování rozsáhlejších vládních programů tak děsivé, jak se zdá, pokud přijmeme nové ekonomické přístupy, jako je moderní měnová teorie. Tento inovativní pohled na peníze opouští omezení zastaralého ekonomického myšlení ve prospěch dynamičtějšího modelu, který je lépe přizpůsoben dnešnímu světu.

Tyto úryvky srozumitelně vysvětlují, jak moderní měnová teorie funguje, a to pomocí přehledných a podrobných příkladů a vysvětlení. Zároveň rozkládají zažité představy o veřejných výdajích, které brání odvážným politickým krokům potřebným k řešení největších problémů světa.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• jak mohou obyčejné kbelíky objasnit fungování mezinárodního obchodu,
• odkud peníze ve skutečnosti pocházejí,
• a proč můžeme do značné míry ignorovat „cenovku“ vesmírného cestování.

Představte si typickou politickou reklamu, v níž vystupují obyčejní, vlastenečtí Američané. Je tam servírka, podnikatel a možná i sympatická stavební parta. Reklama ukazuje, jak každý z těchto poctivých občanů tvrdě pracuje. Pak je vidíme zpátky u rodinného stolu, jak plánují domácí rozpočet. Nad těmito idylickými scénami se ozve hlas, který položí otázku: „Vy a vaši sousedé hospodaříte zodpovědně – neměla by to dělat i vláda?“

Na první pohled to dává smysl. Když si rodina dokáže sestavit a dodržovat rozpočet, měla by to přece zvládnout i vláda.

Moderní měnová teorie (MMT) však tvrdí, že tato analogie je příliš zjednodušující. Zatímco běžná domácnost peníze pouze používá, vláda je ve skutečnosti vytváří. Toto zdánlivě jemné rozlišení má zásadní důsledky. Klíčové poselství zní: federální vláda by neměla plánovat rozpočet jako domácnost.

Tradiční ekonomie zachází s vládou jako s velkou, složitou rodinou. Když si rodina chce něco koupit, například novou pohovku, musí si na to buď vydělat prací, nebo si půjčit v bance. Podobně podle tohoto pohledu, když si vláda chce něco pořídit, třeba veřejný zdravotní systém, musí si nejprve opatřit peníze zdaněním občanů nebo si je půjčit vydáním dluhopisů. Říká se tomu model TABS – tedy zdanění a půjčování před výdaji.

Zkuste se ale zamyslet: odkud se peníze vůbec berou? V mnoha zemích, včetně USA, Japonska a Kanady, je vytváří stát. V USA Federální rezervní systém buď tiskne bankovky, nebo připisuje digitální dolary přímo na účty v bankách. Protože tuto pravomoc vydávat měnu má pouze vláda, má měnovou suverenitu – tedy monopol na tvorbu domácí měny.

Být emitentem měny je zásadní rozdíl: na rozdíl od rodiny vláda nemusí peníze „vydělávat“. Může je jednoduše vytvářet. MMT dokonce tvrdí, že peníze existují právě proto, že je vlády začaly utrácet a tím je uvádět do oběhu.

Model TABS je proto převrácený. Když si vláda chce něco koupit, musí nejprve peníze vydat a utratit. Vybírání daní a půjčování je možné až poté, co jsou peníze v ekonomice vůbec k dispozici. Tento přístup se označuje jako model STAB – výdaje před zdaněním a půjčováním.

Znamená to tedy, že vlády mohou tisknout, kolik peněz chtějí? Ne tak docela. Znamená to ale, že čelí mnohem menším fiskálním omezením než průměrná domácnost. Nemusejí se bát deficitního financování ani státního bankrotu v běžném smyslu slova. Musí však pečlivě sledovat inflaci. Té se budeme věnovat v následující kapitole.

Je běžný den v Senátu Spojených států. Nový návrh zákona míří před rozpočtový výbor a každý senátor má možnost vyjádřit svůj názor. Republikánský senátor Mike Enzi, který dříve vlastnil obuvnickou firmu, je obzvlášť rozrušený. Pro Enziho je hlavním problémem deficit. Myslí si, že vláda funguje jako jeho bývalý podnik: pokud utrácí víc, než kolik vybere, chová se nezodpovědně. Proto tvrdí, že by stát měl výdaje omezit.

Demokraté považují deficity také za problém, jen navrhují jinou cestu: vláda by se jim podle nich měla vyhýbat zvyšováním daní. Ve skutečnosti se však obě strany mýlí. Podle MMT by vláda neměla usilovat o dokonale vyrovnané rozpočty. Měla by naopak chápat výdaje a daně jako nástroje k vytváření vyvážené ekonomiky.

Klíčové poselství zní: samotné deficitní výdaje nejsou problém – problémem je inflace.

Ortodoxní ekonomické modely kladou důraz na vyrovnaný rozpočet, jako by šlo o rodinné hospodaření. Většina zákonodárců proto nechce, aby vláda utrácela víc, než kolik vybere na daních. Takový přístup nutí politiky hodnotit vládní kroky především podle toho, zda vedou k rozpočtovému deficitu, nebo ne. Tento pohled je ale velmi omezující.

Za prvé, protože vlády s vlastní měnou nemohou v běžném smyslu zkrachovat, není deficit sám o sobě ani dobrý, ani špatný. V obdobích hospodářského poklesu jsou naopak rozsáhlé vládní výdajové programy velmi prospěšné – i když vedou k deficitům. Tak tomu bylo po finanční krizi v roce 2008, kdy fiskální stimul ve výši 787 miliard dolarů pomohl oživit těžce zasažené trhy.

Kritici ovšem namítají, že vysoké výdaje vždy nesou riziko inflace. Inflace je složitý jev, kdy ceny postupně rostou a peníze tak časem ztrácejí hodnotu. Existují důkazy, že pokud vláda prostřednictvím výdajů uvede do oběhu příliš mnoho peněz, může to inflaci vyvolat.

I tuto formu inflace však lze řídit. Stát může přebytečné peníze z ekonomiky stáhnout tím, že zvýší daně těm, kteří je hromadí. Pokud ekonomice chybí impuls nebo je trh práce slabý, může vláda bez obav utrácet za infrastrukturu a programy zaměstnanosti.

Federálně financovaná záruka pracovního místa by ve skutečnosti mohla inflaci i tlumit tím, že by stabilizovala cenu práce – jednoho z hlavních pilířů ekonomiky.

MMT v zásadě tvrdí, že při tvorbě fiskální politiky by vlády neměly upírat zrak na deficity, ale na inflaci. Často se však namítá: deficity je přece třeba splatit, vláda si kvůli nim musí půjčovat a tím zvyšuje státní dluh. Tomu se budeme věnovat v další kapitole.