Myšlenky bez myslitele

„Seberealizace“ se zdá být magickým pojmem naší doby. Najděte ji, říká hlavní proud společnosti, a budete šťastní a úspěšní. Jak je to ale možné, když už samotnou základní představu o „já“ chápeme chybně? V dnešním západním světě je duševní nemoc doslova endemická a psychoanalytici spojují naše psychické utrpení s falešným pojetím sebe sama.

Nebyl to však Freud, otec psychoanalýzy, kdo jako první odhalil význam „já“. Abychom skutečně porozuměli tomu, co „já“ znamená, musíme se vrátit do starověké Indie – k učení Buddhy. Tyto úryvky propojují buddhistická učení s myšlenkami freudovské psychoanalýzy. Ukazují, co se moderní psychoterapie může naučit z buddhistické moudrosti a jak můžeme uvolnit své připoutání k „já“, abychom se nakonec stali „myšlenkami bez myslitele“ a pochopili skutečný význam „bezjá“.

V tomto shrnutí se dozvíte, co je potřeba k dosažení osvícení, proč jsou lidé na Západě „hladoví duchové“ a proč byste se ráno měli soustředit na chuť zubní pasty.

V buddhismu existuje slavný obraz známý jako Kolo života, který představuje vesmír – přesněji řečeno samotnou existenci. Toto kolo umisťuje touhu, hněv a zaslepenost přímo do svého středu. Jsou zobrazeny jako zelený had, červený kohout a černé prase, která si navzájem koušou ocasy.

Tato tři zvířata a pocity, které ztělesňují, jsou v centru kola proto, že právě touha, hněv a zaslepenost brání tomu, abychom porozuměli své pravé podstatě. Jinými slovy, udržují nás připoutané ke světu. Proto se jim říká „tři jedy“ a považují se za kořen veškerého utrpení.

Tyto myšlenky však nejsou výlučně buddhistické. V psychoanalýze Sigmunda Freuda představují Eros a Thanatos v podstatě totéž, co v buddhismu had a kohout. Touha, symbolizovaná hadem, a hněv, symbolizovaný kohoutem, patřily k prvním silám, které psychoanalýza popsala.

Freud tvrdil, že Eros i Thanatos jsou vrozené všem lidem, ale že je potlačujeme. A právě toto potlačení podle něj tvoří primární zdroj psychického utrpení. V řecké mytologii je Eros bohem lásky nebo – v Freudově interpretaci – „životní silou“, která nás vede k reprodukci. I proto je často vnímán se silným sexuálním podtextem. To ho překvapivě přibližuje buddhistickému hadu touhy, přestože víme, že Freud se o buddhismus nezajímal.

Pro buddhisty je touha tím, co nás nutí usilovat o příjemné prožitky, jako je láska, a odmítat ty nepříjemné, jako je bolest a utrpení. Thanatos je naproti tomu v řecké mytologii personifikací smrti a podle Freudovy interpretace „smrtelnou silou“, která vysvětluje lidskou tendenci k agresi a hněvu.

Freud tvrdil, že smrt je přítomna v každém aspektu naší psychiky a v hloubi nás vytváří hněv. Dokonce říkal, že hněv druhých v nás vyvolává myšlenky na smrt – pouhé to, že na nás někdo křičí, nás prý nutí myslet na smrt. I proto se tolik z nás tak pečlivě vyhýbá otevřeným konfliktům.

Nyní se podíváme na poslední zvíře, černé prase, a na klam, který představuje.

Třetím středovým prvkem buddhistického Kola života je klam, představovaný černým prasetem. V buddhismu se říká, že klam nám brání v tom, abychom sebe sama vnímali jasně a pravdivě.

V psychoanalýze je klam vnímán jako základní příčina různých poruch chování, například disociativní poruchy, při níž člověk zažívá rozštěpení vlastní osobnosti. Jinými slovy, nepochopení sebe sama je klíčové téma jak v buddhismu, tak v psychoanalýze.

V buddhismu je však pravá podstata já velmi obtížně uchopitelný koncept. Buddhistická definice osvícení je dokonce částečně založena na schopnosti pochopit význam „bezjá“ – tedy že žádné trvalé, pevné „já“ neexistuje.

„Já“ se například liší od ega, což je ta část naší psychiky, která činí rozhodnutí a zprostředkovává mezi našimi pudovými impulzy a očekáváními společnosti. Buddhisté rozlišují ego a já a věří, že ego může být v meditaci použito jako nástroj k odhalení nepřítomnosti trvalého já a k dosažení osvícení.

Pokud vám to zní matoucí, nejste sami. Buddhismus říká, že pokud jste skutečně nedosáhli osvícení, pravděpodobně stále trpíte „černým prasetem“ klamu.

Mylné pojetí já stojí v centru i psychoanalytického pohledu, podle něhož jsme schopni pochopit především své falešné já. Tento proces začíná v dětství, kdy se vyvíjí naše mysl. Jak si dítě postupně uvědomuje, že jeho matka je od něj oddělená, potřebuje se upnout k něčemu jinému.

Jako miminka o nás matky pečují velmi pozorně a my se cítíme být součástí jednoho celku. Jakmile však začneme chápat realitu a uvědomovat si své limity, jsme nevědomě vedeni k tomu, abychom podlehli pokušení uspokojit každé své přání. To může nakonec vést k vytvoření falešného já, které popírá, jak bezmocní a malí ve skutečnosti jsme.