Muži raket

Romantika poslední hranice – vesmíru – je nepopiratelná. Bylo o ní napsáno nespočet knih, natočeny filmy i vytvořeny komiksy a v mnoha těchto vědeckofantastických dílech se vesmírné cestování jeví jako hračka. Častěji než samotný let představují větší problém mimozemšťané než náklady a složité výpočty.

Ve skutečném světě je ale k dosažení pilotovaných letů do vesmíru potřeba především tvrdá práce a obrovská vůle. Právě to ukazuje neuvěřitelný příběh Apolla 8. Spojené státy soupeřily se Sovětským svazem a v závodě o vesmír rychle ztrácely. Rozhodly se však zariskovat, sáhnout si na samou hranici svých možností a dokázat, že dokážou vyslat první pilotovanou misi na oběžnou dráhu Měsíce a zpět.

Každá část mise do sebe zapadla tak, jak měla, a úspěch Apolla 8 zůstává dodnes inspirací. Astronauti i pozemní tým ani na okamžik nezaváhali ve svém nasazení, a to navzdory tlaku v podobě odvážného a velmi napjatého čtyřměsíčního harmonogramu.

Navíc to, co začalo jako soutěž s Rusy, nakonec lidstvu přineslo něco mnohem většího. Pomohlo nám lépe pochopit naše místo ve vesmíru a ukázalo, že navzdory politickým rivalitám na Zemi nás spojuje mnohem víc, než nás rozděluje.

V tomto shrnutí se dozvíte, co dělalo posádku Apolla 8 výrazně lepší než astronauty Apolla 7; proč je výška 69 mil nad povrchem Měsíce ideální; a také příběh o nejnapjatější fotografické příležitosti všech dob.

Představme si rok 1946. Druhá světová válka skončila. Spojenecké síly vedené Sovětským svazem a Spojenými státy zvítězily. Vztahy mezi těmito dvěma zeměmi se však nejen zhoršily, ale staly se vyloženě nepřátelskými.

V tom roce Josif Stalin prohlásil, že Sovětský svaz brzy překoná Západ ve vědě a technice, a začal ideologický střet. Koncem padesátých let bylo zřejmé, že Stalinova slova nebyla jen prázdným chvástáním – Sovětský svaz měl skutečně navrch.

Symbolickým vrcholem sovětského úspěchu byl start slavného satelitu Sputnik na oběžnou dráhu. Ačkoli šlo o malé těleso, technologický skok uskutečněný v říjnu 1957 byl pro lidstvo obrovský. Zároveň ale mnohé znepokojil. Rakety dostatečně silné na vynesení satelitů do vesmíru byly totiž stejně dobře schopné dopravit hlavice kamkoli na Zemi.

Aby toho nebylo málo, Spojené státy zaostávaly. Když se ve stejném roce pokusily vyslat do vesmíru vlastní satelit, skončilo to fiaskem. Raketa se zvedla jen pár stop nad startovací rampu, zřítila se zpět a explodovala.

V dubnu 1961 Sověti svou dominanci potvrdili. Ruský kosmonaut Jurij Gagarin se stal nejen prvním člověkem ve vesmíru, ale zároveň zvládl nesmírně složitý úkol – obletěl Zemi a bezpečně se vrátil.

Po Sputniku bylo jasné, že pokud chtějí Američané držet krok, budou muset sáhnout na samou hranici svých možností. Jejich úsilí mělo zpočátku smíšené výsledky. V září 1958 prezident Dwight D. Eisenhower založil Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA). Díky němu se astronaut Alan Shepard stal prvním Američanem ve vesmíru, když letěl na první misi programu Mercury.

Shepardova mise byla úspěšná, ale ve srovnání se sovětskými triumfy působila poněkud skromně. Shepard se sice do vesmíru dostal a vrátil se, ale až po Gagarinovi a bez obletu Země.

Téhož května vystoupil prezident John F. Kennedy před Kongresem a prohlásil, že Spojené státy se nezastaví. Vyhlásil odvážný cíl: poslat člověka na Měsíc a bezpečně ho přivést zpět před koncem desetiletí. Znělo to jako nemožný úkol – ale právě snaha o nemožné přiměla Spojené státy dohnat Sovětský svaz.

Rok 1968 patří k nejvýznamnějším rokům moderních dějin. Světem otřásala kontrakulturní a progresivní hnutí. Ve Spojených státech mnoho lidí znepokojovaly kroky vlastní vlády v zahraničí, zatímco doma se vyostřovalo rasové napětí.

Válka ve Vietnamu začala s očekáváním, že americké síly brzy porazí komunistický Severní Vietnam. V lednu 1968 však byly americké a jihovietnamské jednotky zaskočeny severovietnamskými vojáky a partyzány. Tet ofensiva byla koordinovaným útokem na více než 120 měst a vojenských základen v Jižním Vietnamu.

Americká veřejnost byla otřesena do morku kostí. Prezident Lyndon B. Johnson nedlouho předtím prohlásil, že vítězství je na dosah. Tet ofensiva ale ukázala, že šlo jen o prázdnou rétoriku. Administrativa byla usvědčena z neupřímnosti – a věděla to.

Deset dní po začátku ofenzivy vybuchl americký ministr zahraničí Dean Rusk vzteky na novináře. Když se ho opakovaně ptali na průběh války, vykřikl na ně: „Na čí straně vlastně jste?“ Tento výkřik dobře ilustroval, jak hluboce válka Ameriku rozdělila.

Starší generace, zvyklá vládě důvěřovat, většinou válečné úsilí podporovala. Mladší lidé se však nebáli chování vlády zpochybňovat a v případě potřeby vyjít do ulic.

Současně sílilo hnutí za občanská práva. V únoru 1968 dospěla komise, která zkoumala příčiny rasových nepokojů z první poloviny desetiletí, k děsivému závěru: země směřuje k tomu, že se stane „dvěma společnostmi, jednou černou a druhou bílou – oddělenými a nerovnými“.

V dubnu byl navíc na balkóně motelu Lorraine v Memphisu v Tennessee zastřelen vůdce hnutí za občanská práva Martin Luther King Jr. Té noci propuklo násilí ve 130 amerických městech. V reakci bylo povoláno 65 000 vojáků a příslušníků národní gardy.

Nebyla to ani jediná politická vražda toho roku. V červnu byl v hotelu Ambassador v Los Angeles zastřelen prezidentský kandidát Robert Kennedy, který se výrazně zasazoval o občanská práva. Šokovaní Kennedyho příznivci v hotelu nemohli uvěřit vlastním očím. Z davu se ozývalo: „Ne zase!“

Bylo by naivní čekat, že jediná vesmírná mise dokáže tak rozdělenou zemi sjednotit. Pokus o přistání na Měsíci však představoval historické úsilí, za nímž se mohli alespoň na chvíli semknout všichni Američané.