Můžete se naučit být šťastní?

Život je plný šťastných náhod. Možná vyrazíte na koncert heavy metalu, dáte se do řeči s dalším fanouškem, zjistíte, že je podnikatel, a o pár měsíců později už pracujete v jeho start-upu. Nebo máte pocit neuvěřitelného štěstí, že jste na přednáškách seděli zrovna vedle Todda, protože se z něj vyklubal muž vašich snů.

Ve skutečnosti ale má mnoho těchto zdánlivě náhodných šťastných událostí docela předvídatelné příčiny. Společenskost například zvyšuje množství příležitostí (tu práci byste nedostali, kdybyste byli příliš stydliví na to, abyste někoho oslovili). Podobně blízkost zvyšuje pravděpodobnost, že si někoho oblíbíte (zamilovali jste se do Todda proto, že jste ho často vídali, ne proto, že byl objektivně nejpohlednější kluk v posluchárně).

Nemůžete ovládat všechno, co se vám v životě stane. Štěstí je ale často předvídatelnější, než si myslíme, a každý z nás může upravit své chování tak, aby byl na náhodu lépe připravený a trochu „pošťouchl“ systém ve svůj prospěch.

Pojďme se tedy podívat, proč jsou šťastní lidé šťastní – a jak se můžete naučit být šťastní i vy. V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné:

• jak vypadat důvěryhodně a udělat dobrý první dojem, čímž zvýšíte své šance na „šťastné náhody“,
• proč mají krasobruslaři, kteří vystupují jako poslední, větší šanci na vítězství,
• a jak překonat svou přirozenou ostýchavost a být sebevědomější a zvědavější.

Určitě jste už slyšeli někoho vyprávět o šťastné náhodě – ať už šlo o pracovní příležitost, povýšení nebo romantické setkání – a dodat: „Byl jsem prostě na správném místě ve správný čas.“ Na tomhle klišé je ve skutečnosti hodně pravdy. Minimálně ta část o „správném čase“ je zásadní.

Ačkoli to může znít proti intuici, štěstí často přeje těm, kdo jsou na řadě jako poslední. V jakékoli situaci, kde se hodnotí několik lidí, věcí nebo výkonů, zvyšuje pozdější pořadí vaše šance na úspěch.

Analýza mistrovství Evropy v krasobruslení v letech 1994–2004 například ukázala, že první bruslař měl tříprocentní šanci na vítězství, zatímco poslední soutěžící měl šanci čtrnáctiprocentní. Stejný vzorec se objevil v celé řadě dalších soutěží – od synchronizovaného plavání až po Eurovizi.

Proč tomu tak je? Lidský mozek funguje kontextově. Opírá se o informace a emoce, které má v danou chvíli k dispozici.

Představte si třeba hledání bytu. První nemovitosti, které si prohlížíte, hodnotíte podle svých ideálních představ, protože váš mozek ještě nemá dostatek reálných příkladů na porovnání. Postupně ale, jak vidíte další a další byty, začíná přejímat informace o tom, co je na trhu skutečně k mání. Najednou si říkáte: „Tenhle byt je vlastně docela dobrý ve srovnání s prvními devíti, které jsem viděl.“

Lidé, kteří hledají bydlení, prakticky nikdy neřeknou už u první prohlídky: „Tenhle byt je dokonalý, bereme ho!“ Čekají, až uvidí víc možností, a teprve pak si vyberou tu, která jim připadá nejlepší.

Stejně tak jsou rozhodčí v krasobruslení zdrženliví při udělování nejvyšších známek (5,9 nebo 6, tedy maximálních) soutěžícím, kteří jdou na řadu brzy – kdyby je dali příliš brzy, neměli by už prostor ocenit případně lepší výkony později. Na konci soutěže ale mají poslední závodníci větší šanci tyto vysoké známky získat, protože rozhodčí vědí, že už nikdo další nepřijde, kdo by je mohl překonat.

Být poslední se tedy často vyplácí. Pokud si můžete vybrat čas pohovoru, zkuste se objednat na závěr dne. Chcete sbalit atraktivního chlapa v baru? Zkuste to spíš pozdě večer.

Sociální psycholog Robert Zajonc provedl experiment, v němž vystavil lidi ze západní kultury cizím znakům – například čínským logogramům – a poté se jich ptal, jak moc se jim jednotlivé znaky líbí. Celkově účastníci upřednostňovali ty znaky, které viděli nejčastěji.

Tento experiment ilustruje tzv. efekt pouhé expozice: lidé mají tendenci mít rádi věci, které dobře znají. Evoluční vysvětlení je nasnadě. Jak Zajonc trefně poznamenal: „Co je známé, to tě zatím nesežralo.“ Máme tedy sklon mít rádi to, co známe – a nejvíce známe to, s čím se pravidelně fyzicky setkáváme.

Jedna klasická studie například ukázala, že fyzická blízkost dvou policejních rekrutů během výcviku pozitivně souvisí s pravděpodobností, že se z nich později stanou přátelé. Jiný výzkum zjistil, že děti sedící uprostřed třídy si vytvářejí více přátel než ty na okrajích – jejich centrální umístění totiž ostatním usnadňuje navázat kontakt.

Pokud tedy nejste rození „networkeři“, nepostávejte na okraji večírku nebo networkingové akce. Vstupte do centra dění.

Samotná fyzická přítomnost mezi lidmi ale nestačí k tomu, aby z ní vzešlo přátelství nebo výhodné obchodní spojení. Musíte také působit dojmem, že tam patříte. Lidé totiž instinktivně používají první dojem jako vodítko při rozhodování.

Jedna studie zkoumala, zda vzhled hudebníků ovlivňuje, jak jsou hodnoceni. Porotcům pustili sérii videonahrávek houslových vystoupení, všechna v podání žen. Některé houslistky měly krátké sukně a upnuté topy, jiné formální koncertní róby. Zajímavé je, že zvuková stopa byla u všech videí stejná – šlo o identický nahraný výkon. Přesto porotci systematicky hodnotili houslistky v koncertních šatech jako technicky zdatnější.

Další studie ukazují, že lékaři mohou zvýšit vnímanou důvěryhodnost jednoduše tím, že si přes oblek obléknou bílý plášť.

Tomuto intuitivnímu posuzování se v praxi nelze vyhnout. Po letech pozorování prostě „cítíme“, že lékaři v bílém plášti jsou důvěryhodní a houslisté v koncertních šatech jsou profesionálové. Velmi často tedy hodnotíme důvěryhodnost člověka na základě bleskového mentálního soudu – prvního dojmu.

Ať už jde o váš profil na LinkedInu, oblečení na schůzku nebo sílu stisku ruky, snažte se, aby první dojem pracoval ve váš prospěch. Opravdu na něm záleží.