Musicofilie

Od počátku lidstva hudba lidi spojovala – ke zpěvu a tanci, k odpočinku i k divokým oslavám. Tato společná láska k hudbě, naše hudební založení, vytváří univerzální pouto mezi všemi lidmi. Nebo snad ne? Ne tak docela.

V následujících kapitolách neprozkoumáte jen zázraky, ale i hrůzy, které hudba může vyvolat: jak dokáže léčit imobilitu a vracet řeč lidem, kteří ztratili schopnost mluvit, ale také jak může způsobovat děsivé halucinace či epileptické záchvaty. Dozvíte se také o lidech, kteří při poslechu hudby vidí nádherné duhové barvy. A nakonec zjistíte, jak se může zničehonic rozvinout hudební tvořivost. Je to prosté: stačí, když vás zasáhne blesk.

Hudební založení, tedy sklon hudbu vytvářet a touha ji poslouchat, se objevuje prakticky v každé kultuře. To však neznamená, že každý jednotlivý člověk je hudbou zaujat nebo se jí zabývá. Ve skutečnosti někteří lidé postrádají hudební schopnosti, zatímco jiným je hudba zcela lhostejná.

Tato poslední skupina trpí stavem zvaným amuzie, což znamená, že jim chybějí určité druhy hudebních dovedností. Jedním typem amuzie je tzv. tónová hluchota, která se vyskytuje přibližně u pěti procent populace. Lidé s tónovou hluchotou si neuvědomují, že zpívají falešně, a nedokážou poznat ani to, když zpívají mimo tón ostatní. Dalším typem je rytmická hluchota, tedy neschopnost udržet rytmus skladby. Mezi známé osobnosti s rytmickou hluchotou patřil Che Guevara – říkalo se, že když orchestr hrál tango, on tančil mambo.

Existují i různé kulturně podmíněné formy rytmické hluchoty, tedy neschopnost sledovat rytmy hudby z „cizích“ kultur. Výzkumy ukazují, že kojenci dokážou rozlišit nejrůznější rytmické variace, ale do dvanácti měsíců se jejich vnímání zúží na rytmy, které slýchají ve svém každodenním životě – tedy na rytmy vlastní kultury.

Zatímco lidé s výraznou tónovou nebo rytmickou hluchotou si stále mohou hudbu a tanec užívat, lidé s amuzií v pravém slova smyslu hudbu vůbec nevnímají jako hudbu. Melodie jim jednoduše nezní jako hudba a mohou je dokonce rušit. Jeden muž s těžkou amuzií například popsal, že místo hudby slyší zvuk skřípajícího auta.

Existují také lidé, kteří nemají žádný problém s vnímáním hudby, ale prostě v ní nenacházejí zalíbení. Některé historické osobnosti samy uvedly, že jsou k hudbě lhostejné. Darwin ve své autobiografii přiznává, že v dospělosti ztratil cit pro hudbu. A Freud jednou vysvětlil, že hudbu nikdy neposlouchal dobrovolně, protože z ní nedokázal čerpat žádné potěšení.

Poté, co jsme se podívali na lidi, kteří zjevně postrádají hudební schopnosti, zaměřme se na hudebníky. Čím se od ostatních liší?

Výzkumy ukazují, že mozky hudebníků se výrazně liší od mozků nehudebníků. Pomocí zobrazovacích metod provedli neurovědci přesná srovnání velikosti různých částí mozku u hudebníků a lidí bez hudebního tréninku. Tyto rozdíly jsou natolik zřetelné, že zkušení anatomové dokážou na první pohled rozpoznat mozek profesionálního hudebníka, zatímco mozek spisovatele, výtvarníka či matematika by identifikovali jen stěží.

Jak se ale mozky hudebníků stávají „hudebními“? Rodí se tak? Výzkum naznačuje, že hudebníci se nerodí s nápadnými rozdíly ve struktuře mozku, ale získávají je tréninkem. Účinky raného studia jsou obzvlášť výrazné: neurologické změny pozorované v mozku hudebníků silně korelují s věkem, v němž začali cvičit, a také s intenzitou jejich praxe. Jedna studie ukázala, že už pouhý rok výuky hry na housle vedl u dětí k výrazným změnám v mozku.

Naše mozky však na hudební trénink reagují rychle v jakémkoli věku. Studie prokázala, že jednoduché pětprstové cvičení na klavíru může začít měnit mozek během několika minut.

Základem je vrozená hudebnost, kterou má v jisté míře prakticky každý – právě ta umožňuje, aby hudební trénink vůbec mohl probíhat. Výzkum ukazuje, že téměř každý na hudební výcvik reaguje, což naznačuje, že všichni můžeme svůj mozek trénovat tak, aby se alespoň v některých ohledech podobal mozku hudebníka.

Nejvýraznějším příkladem je Suzukiho metoda, při níž se děti učí hře na housle především poslechem a napodobováním: prakticky všechny slyšící děti na tuto metodu reagují. Hudebníci se tedy sice nerodí s „hotovým“ hudebním mozkem, jejich trénink však strukturu mozku pozoruhodně mění.