Možná byste si měli s někým promluvit

Pokud byste znali někoho, kdo prochází vážnou osobní krizí nebo trpí duševním onemocněním – například rozvodem či depresí –, jakou radu byste mu dali? Možná byste použili slova, která tvoří název knihy, z jejíchž úryvků toto shrnutí vychází: „Možná bys měl mluvit s někým.“ A tím „někým“ by v tomto případě byl terapeut.

Ale co když je tím člověkem v krizi sám terapeut? Přesně v takové situaci se ocitla autorka, když začala procházet vlastní životní krizí. Stejně jako mnoho jiných terapeutů nakonec i ona vyhledala kolegu – dalšího odborníka na duševní zdraví. Terapeut na gauči u jiného terapeuta může znít jako začátek špatného vtipu, v jejím případě však šlo o základ neobyčejně cenných poznatků.

Tato zkušenost jí totiž umožnila na vlastní kůži prožít, jak terapie vypadá z pohledu klienta. Díky tomu mohla mnohem hlouběji porozumět vlastním prožitkům tím, že je porovnávala se zkušenostmi svých pacientů – konkrétně čtyř z nich, o nichž bude v tomto shrnutí řeč. Ačkoli byly detaily jejich příběhů pozměněny, aby byla zachována anonymita, podstatné pravdy a poučení zůstávají.

V tomto shrnutí se dozvíte, jakými způsoby si lidé zastírají pravdu o svých potížích, jaké hluboké obavy se za nimi často skrývají a jaké klíčové faktory jim pomáhají těmto obavám čelit a postupně je překonávat.

„Tak mi řekněte, co vás dnes přivádí?“ Tuto otázku autorka obvykle pokládá na začátku prvního sezení s novým klientem. Odpověď, kterou dostane, se nazývá zakázka nebo také prezentovaný problém – tedy to, kvůli čemu člověk do terapeutické ordinace přichází a v čem hledá pomoc.

Může jít o něco konkrétního, například o ztrátu blízkého člověka nebo panické ataky. Ale také o něco neurčitého, třeba o pocit, že je člověk v životě „zaseknutý“. Ve většině případů však tento prezentovaný problém není skutečným jádrem potíží – a řešení, které klient očekává, nebývá tím skutečným řešením.

Televizní scenárista John například přišel za autorkou se zdánlivě jednoduchým souborem potíží: trpěl nespavostí, často se hádal s manželkou a byl pod velkým pracovním stresem, přičemž měl pocit, že všichni jeho kolegové jsou „idioti“. I jemu se zdála řešení jednoduchá: chtěl se konečně vyspat a mít možnost si terapeutce postěžovat na manželku a kolegy.

Ukázalo se však, že skutečné problémy – a jejich možná řešení – sahají mnohem hlouběji. V Johnově minulosti stály dvě tragické události. Když mu bylo šest let, jeho matku srazilo auto a zemřela. O mnoho let později se sám stal účastníkem dopravní nehody, při níž zahynul jeho syn – v tragické shodě okolností mu bylo také šest let.

Souhra těchto dvou traumat vedla u Johna k celé řadě osobních a emočních potíží: k neprožitému a neuznanému smutku, k neschopnosti být před lidmi zranitelný a otevřený. Dokonce i během terapie před autorkou téměř půl roku tajil smrt svého syna a nedokázal se do sezení skutečně zapojit. Místo toho její otázky odbýval nevhodnými vtipy, urážkami, skákáním do řeči a dalšími projevy neuctivého chování – včetně psaní zpráv na telefonu během sezení.

Teprve když dokázal svůj smutek uznat a začal se učit větší otevřenosti vůči druhým, začala se rýsovat skutečná cesta z jeho potíží. Dostat se do bodu, kdy byl vůbec schopen tyto hlubší problémy rozpoznat, natož s nimi něco dělat, však vyžadovalo mnoho práce.

To platí pro většinu klientů – a nejinak je tomu i u těch, kteří jsou sami terapeuty. V další části se podíváme na to, proč tomu tak je.

Když člověk přichází do terapie, nepřináší si s sebou jen samotný problém, ale i celý příběh, který si kolem něj vystavěl. Tento osobní narativ však bývá často značně zavádějící. Slouží k tomu, aby problém zjednodušil a přesunul jeho příčiny ven – na druhé lidi nebo okolnosti – místo aby se člověk podíval hlouběji do sebe.

Přesně to byl i případ autorky, když sama vyhledala terapii. Dva roky žila ve vztahu s mužem, s nímž plánovala svatbu. Byli zamilovaní a vše nasvědčovalo tomu, že je vše v pořádku. Pak ale partner z ničeho nic oznámil, že se chce rozejít. Důvod? Autorka byla svobodná matka osmiletého syna a on si náhle uvědomil, že nechce žít s dítětem.

Nikdy předtím nenaznačil, že by mu její mateřství vadilo, takže toto odhalení a následný rozchod autorku hluboce zasáhly. Bylo jí něco přes čtyřicet, měla za sebou řadu rozchodů a z každého se dokázala poměrně rychle vzpamatovat. Tentokrát ji ale rozchod uvrhl do spirály úzkosti a deprese, která ji nakonec přivedla k terapeutovi – středně starému muži jménem Wendell.

Když poprvé vstoupila do jeho ordinace, přišla – stejně jako její vlastní klienti – už s hotovým příběhem v hlavě. Podle něj byl její vnitřní chaos pouze důsledkem rozchodu, a ten byl zase jen výsledkem nešťastného faktu o jejím bývalém partnerovi: jak sama říkala, byl to „zatraceně sobecký sociopat“.

První sezení proto strávila převážně tím, že se snažila Wendellovi dokázat, že její verze příběhu je správná. Vyprávěla mu o všech pochybných výrocích a krocích svého ex před rozchodem i po něm a doufala, že se od Wendella dočká potvrzení, že bývalý partner byl skutečně sobecký sociopat.

Věřila, že pokud jí terapeut tento narativ potvrdí, bude ho moci použít k tomu, aby si rozchod vysvětlila a posunula se v životě dál. Wendell jí však kýžené potvrzení neposkytl. Viděl v tom, co mu předkládala, něco jiného: způsob, jak se vyhnout skutečným problémům, které se skrývaly pod povrchem. Těm se budeme věnovat v následující kapitole.