Mozek, který se mění sám

Doktor Who a váš mozek mají mnohem více společného, než byste si mysleli. Váš mozek, podobně jako Doktor, se dokáže znovu a znovu „regenerovat“. Umí se zotavit po poranění, růst na základě zkušeností a dokonce měnit i fyzickou výkonnost vašeho těla.

Tyto úryvky ukazují neuvěřitelnou pružnost mozku. Vysvětlují, jak dobře se tento orgán dokáže měnit a vyvíjet v reakci na zranění, hrozby a podněty – a to je velká část toho, co z nás dělá tak přizpůsobivé bytosti. V tomto shrnutí zjistíte, proč nejste odsouzeni k libidu, se kterým jste se narodili; proč můžete některé své potíže doslova „odmyslet“; a jak by aktivní myšlení mohlo jednou pomoci porazit demenci.

Po mnoho let panoval názor, že jakmile se mozek jednou plně vyvine, zůstává neměnný až do chvíle, kdy se s přibývajícím věkem začne zhoršovat. S objevem neuroplasticity se však ukazuje, že pravda je přesně opačná.

Neuroplasticita je schopnost mozku neustále se měnit. Předpona „neuro“ odkazuje na neurony, tedy nervové buňky v mozku a nervové soustavě, a přípona „plastický“ znamená tvárný, měnitelný. Mozek tedy mění svou nervovou strukturu i funkci prostřednictvím myšlení a činnosti.

Jak se ale mozek konkrétně reorganizuje? Jedním z mechanismů je tzv. odhalování. Odhalování popisuje situaci, kdy je jedna neuronová dráha vyřazena z provozu a jiná se „odkryje“ a s opakovaným používáním sílí.

Skvělým příkladem tohoto jevu je Cheryl Schiltz. Pět let pokaždé, když vstala, ztrácela rovnováhu. Téměř úplně přišla o vestibulární systém – část mozku nezbytnou pro udržení rovnováhy. Zlom nastal ve chvíli, kdy jeden z průkopníků neuroplasticity, Paul Bach‑y‑Rita, navrhl speciální zařízení, které si Schiltz mohla nasadit.

Toto zařízení, založené na akcelerometru, vysílalo signály na plastový pásek s elektrodami umístěný na jejím jazyku. Vjemy z jazyka byly pak přesměrovány do oblasti mozku, která zpracovává rovnováhu, místo aby putovaly tam, kam běžně směřují – do somatosenzorické kůry, jež zpracovává dotyk.

Po mnoha cvičeních s tímto zařízením se v mozku Cheryl Schiltz „odhalila“ a posílila nová dráha a ona začala znovu samostatně udržovat rovnováhu.

Je skvělé, že mozek může měnit svou strukturu – ale potřebujeme k tomu nějaké sofistikované přístroje? Ve skutečnosti ne. Svůj mozek můžeme měnit už tím, že se vystavujeme podnětnému prostředí, v němž trénujeme nejen tělo, ale i hlavu.

Aktivita může skutečně měnit strukturu našeho mozku. Mark Rosenzweig z Kalifornské univerzity v Berkeley byl jedním z prvních, kdo to prokázal na pokusech s potkany. Zjistil, že potkani žijící v podnětném prostředí měli více neurotransmiterů, vyšší hmotnost mozku a lepší prokrvení než potkani v chudém, málo podnětném prostředí. Víme tedy, že mozek lze stimulací přímo ovlivňovat.

Tuto znalost využila i Barbara Arrowsmith Young. V některých ohledech byla mimořádně nadaná – například měla výbornou sluchovou i zrakovou paměť –, v jiných však výrazně zaostávala. Největší potíže jí dělalo porozumění gramatice, matematickým pojmům, logice a vztahům příčiny a následku. Nedokázala například přečíst čas na hodinách, protože vztah mezi ručičkami jí byl zcela nejasný. Při rozhovoru si musela i jednoduché věty v duchu opakovat třeba dvacetkrát, protože když došla na konec, už si nepamatovala začátek.

Když objevila koncept mozkové plasticity, sestavila si vlastní mentální cvičení, která po týdny a měsíce vytrvale prováděla v naději, že tím změní svůj mozek. Jedno z nich spočívalo v čtení stovek kartiček s obrázky hodin ukazujících různé časy. Karty míchala, aby si je nemohla zapamatovat, vždy jednu otočila, pokusila se určit čas, zkontrolovala správnou odpověď na zadní straně a rychle přešla k další. Kdykoli se spletla, trávila pak hodiny u skutečných hodin a snažila se pochopit, proč čísla a obraz na ciferníku zůstávají stále stejné.

Její úsilí se vyplatilo. Na konci tréninku dokázala čas z hodin odečítat rychleji než průměrný člověk.