Mozek

Myšlení je podivná věc. Je to něco, co nám je hluboce známé, a přitom naprosto cizí. Obvykle ho vnímáme jako jakýsi kokpit řízený naší vlastní osobností. Každý, kdo se kdy zabýval myslí – od staromódních freudovců po nejmodernější neurovědce – vám ale řekne, že celé představení často řídí skrytá ruka podvědomí.

To nemusí být nutně špatně. Kdybychom museli vědomě zpracovávat každé přání, každý pohyb a každé gesto, život by byl prakticky nežitelný. I pouhé vypití šálku kávy by bylo naprosto vyčerpávající.

Přesto to vyvolává řadu zajímavých otázek. Co nás vlastně činí tím, kým jsme? Jak děláme rozhodnutí a dospíváme k závěrům o povaze reality? Proč se lidé v průběhu času tak radikálně mění?

A právě tady přicházejí na scénu následující úryvky. Nejenže na tyto otázky odpovídají, ale zároveň nabízejí široký, podnětný a k zamyšlení vybízející přehled o fungování mozku. Při čtení se mimo jiné dozvíte, proč se mozky londýnských taxikářů liší od mozků ostatních lidí, jak vůně mění vaše vnímání morálního chování a proč ve vás aplikace botoxu může vyvolávat méně empatie.

Život může být nepředvídatelný. Jedna věc však zůstává stálá – lidé se mění. Někdy s přibývajícím věkem zrajeme a vytříbíme se jako dobré víno. Jindy, podobně jako kdysi slušné víno, které se promění v ocet, zhořkneme a stáváme se nepříjemnými.

Možná jste na vlastní oči viděli, jak čas mění osobnost. Setkali jste se někdy s přítelem ze školních let a přemýšleli, co se stalo s člověkem, kterého jste kdysi znali? Jak je možné, že se někdo změní až tak? Jaká věda se za tím skrývá?

Klíčem je, jak se mozek v průběhu času proměňuje. Od narození neustále vytváříme nová spojení a přizpůsobujeme se novým situacím. To formuje naši osobnost.

Vezměme si dvouleté dítě. Jeho mozek má zhruba stejný počet nervových buněk jako mozek dospělého, ale dvakrát tolik synapsí – spojů, které přenášejí informace. S věkem totiž lidé ztrácejí synaptická spojení, která nebyla posilována opakováním.

Představte si třeba jazyk. Je těžké napodobit nebo rozlišit zvuky cizích jazyků, pokud jste jim nebyli vystaveni v dětství. A to platí obecněji i pro osobnost. Synaptická spojení, která z vás dělají to, kým jste, jsou výsledkem všeho, čemu jste kdy byli vystaveni. Jinými slovy: každý člověk, kterého potkáte, každý film, který zhlédnete, i každá kniha, kterou přečtete, spoluutváří vaši osobnost.

Tomu se říká plasticita. Je to odborný termín pro schopnost mozku „učit se“ prostřednictvím opakování – schopnost, která rozhodně není vyhrazena jen dětem. I dospělý mozek je schopen změny.

To ukázala mimo jiné studie vědců z University College London. Zkoumali mozky londýnských taxikářů a zjistili, že mají větší hipokampus – oblast mozku odpovědnou za prostorovou paměť – než kontrolní skupina. Vysvětlení? Taxikáři musí zvládnout takzvané „Knowledge“ – přesnou znalost 25 000 londýnských ulic, 20 000 orientačních bodů a 320 různých tras, kterou získávají během zhruba čtyř let náročného výcviku. Tolik času stráveného tréninkem paměti vedlo k posílení určitých spojení v jejich mozku. Je to trochu jako cvičení: cílená oblast se v důsledku stálého používání zvětší.

Takové změny mohou mít dramatický dopad i na osobnost. Možná jste slyšeli o Charlesi Whitmanovi, muži, který v roce 1966 zavraždil svou ženu a matku a poté z věže Texaské univerzity zastřelil dalších 13 lidí. Co už je méně známé: pitva po jeho smrti odhalila nádor v mozku, a to v oblasti odpovědné za strach a agresi.

Rádi si myslíme, že vidíme svět takový, jaký opravdu je. Vzpomeňte si ale na poslední optický klam, který jste viděli a při němž váš mozek najednou „přepnul“ na jiný obraz. Co vypadalo jako obrázek kachny – vezměme si slavný příklad – se může náhle jevit jako králík. To ukazuje, jak může mozek, obrazně řečeno, změnit názor na to, co je skutečné.

Jedním z důvodů je, že neustále přijímá nové informace. Váš obraz světa není jen produktem mozku samotného – formují ho i smyslové orgány odpovědné za čich, chuť, zrak, sluch a hmat.

Uvažujme o lyžaři Mikeu Mayovi, paralympijském medailistovi. Ve třech letech přišel o zrak. Ve čtyřiceti podstoupil operaci, která mu ho měla vrátit. Získání zraku ale nebylo jednoznačným požehnáním. Cítil se zahlcený a vyděšený. Nedokázal rozpoznat vlastní děti. I lyžování se pro něj najednou stalo mnohem složitějším.

Důvodem bylo, že se jeho mozek nikdy „nenaučil“ vidět. Byl tak zvyklý spoléhat na jiné smysly, že nedokázal zpracovat příval nových vizuálních informací. Ztráta aktivity ve zrakové kůře v dětství vedla k tomu, že mozek posílil jiné oblasti.

Naše oči tedy nejsou jako videokamery, které jen předávají obraz do mozku. Zrak je ve skutečnosti výsledkem spolupráce očí a mozku. To znamená, že váš smysl pro realitu je produktem toho, jak mozek příchozí informace interpretuje.

Příkladem je synestézie – stav, kdy se smyslové vjemy vzájemně „překrývají“. Lidé se synestézií popisují zážitky, jako je „ochutnávání“ slov napsaných na stránce nebo slyšení hudby jako barev. V druhém případě se oblast mozku, která se běžně aktivuje při pohledu na barvy západu slunce, může stejně dobře aktivovat při poslechu hudby.

Znamená to, že lidé se synestézií prostě halucinují? Vůbec ne. Smyslové orgány poskytují mozku informace, které jsou pak vykládány jako realita. Tyto informace však nikdy nejsou ničím víc než dojmem světa „tam venku“.