Moudrost psychopatů

Slovo psychopat v nás obvykle vyvolává představy vrahů s sekerou, Jokera nebo jiných sériových zabijáků, jejichž brutalita dokáže udržet celý národ v napětí, dokud nejsou dopadeni a navždy zavřeni za mříže. Když přemýšlíme o psychopatech, klademe si otázky jako: Co se může odehrávat v hlavě takového monstra? Odkud se bere jejich brutalita? A jak je možné, že necítí ani kapku lítosti nebo studu za své zločiny?

Stejná bezohlednost a egoismus, které charakterizují psychopaty, se však mohou projevovat i u lidí, kteří se nikdy nestanou vrahy. Mnoha z nás připadá pravděpodobné, že bezohlední vrcholoví manažeři nebo chamtiví bankéři mohou sdílet určité vlastnosti s psychopaty: berou si, co chtějí, i když tím škodí ostatním, neuvědomují si nesprávnost svého jednání a v noci klidně spí.

Myšlenka, že i charismatičtí vůdci, jako John F. Kennedy nebo Bill Clinton, mají s psychopatickými vrahy mnohé společné, je však pro většinu lidí nová. Psychopati zjevně disponují několika vlastnostmi – jako je nebojácnost či mazanost –, které jsou výhodné pro ty, kdo chtějí dosáhnout moci a prestiže v našem chaotickém, rychle se měnícím světě. Proto se některé psychopatické rysy vyskytují dokonce častěji mezi úspěšnými politiky a vedoucími pracovníky než mezi odsouzenými zločinci.

Kniha Moudrost psychopatů se zabývá fascinující otázkou, jaké vlastnosti to přesně jsou, proč mohou být tak užitečné – a co si z nich může každý z nás odnést pro vlastní rozvoj. V prvních třech kapitolách zjistíte, jací psychopati jsou a v čem se liší od nás ostatních.

Obecně si pojem „psychopat“ spojujeme s násilnými zločinci, u nichž doufáme, že byli všichni dopadeni a už navždy zavřeni. Skutečnost je však taková, že jedno až dvě procenta populace by mohla být označena jako psychopati – a rozhodně ne všichni z nich jsou ve vězení nebo by si to vůbec zasloužili.

Co tedy vlastně dělá z člověka psychopata? Na první pohled bývají psychopati většinou velmi přitažliví: často jsou okouzlující, výřeční a zábavní pro své okolí – a to vše odvádí pozornost od toho, co se děje uvnitř nich, a zakrývá jejich „temnou stránku“.

Vzhledem k jejich chování není překvapivé, že tolik psychopatů končí na vysokých postech – stávají se profesory s trvalým pracovním poměrem, vrcholovými manažery, chirurgy nebo starosty. Jak ale vypadá vnitřní život psychopata? Mnozí z nich jsou nesmírně inteligentní, zároveň však postrádají emoce jako strach, stud a vinu. Jsou duševně obratní a mazaní, ale chybí jim emocionální impulzy.

Výzkumy ukazují, že mozek psychopatů vykazuje abnormality v oblastech, které zpracovávají emoce, což vysvětluje jejich nedostatek strachu. V situacích, kdy by „normální“ lidé pociťovali obavy – například proto, že zapomněli vypnout plynový sporák –, psychopati zůstávají klidní a vyrovnaní.

To se může ukázat jako výhoda, protože strach jako emoce ztratil velkou část svého někdejšího významu. Když se lidé ještě museli bát, že je sežerou šavlozubí tygři, byla reakce na nebezpečí v podobě intenzivního strachu otázkou života a smrti. Dnes, kdy šavlozubí tygři nepatří na vrchol našeho žebříčku hrozeb a většina našich obav je neopodstatněná, může schopnost nezažívat paralyzující strach znamenat cestu k úspěchu.

Psychopati málokdy váhají, například když mají riskovat: pokud chtějí něco udělat, prostě to udělají, aniž by se báli neúspěchu. To může nakonec vést buď do vězení, nebo na mocné finanční a politické pozice.

V některých situacích se psychopatické myšlení podobá utilitaristickému. Tento způsob uvažování klade racionální zvažování přínosů a nákladů nade vše ostatní: každé rozhodnutí by mělo být zaměřeno na dosažení co největšího zisku a co nejmenšího utrpení.

Nepsychopati se také v určitých situacích rozhodují utilitaristicky, ale jindy do hry vstupují pocity a jejich volby se odchylují od varianty, která by přinesla největší možný zisk. Tento rozdíl se ukazuje například tehdy, když jsou psychopati a nepsychopati postaveni před úkol vyřešit morální dilema.

První varianta zní: Vidíte vlak, který se plnou rychlostí řítí ke skupině pěti lidí, které jistě zabije – pokud nepřehodíte výhybku a neodkloníte vlak na jinou kolej, kde stojí jen jedna osoba. Obětovali byste tedy jeden život, abyste zachránili pět. Druhá varianta vás staví do role přímého pachatele: v tomto případě nemusíte přehodit výhybku, ale musíte shodit tlustého člověka z mostu, aby jeho tělo vlak zastavilo a zachránilo pět lidí.

V tomto hypotetickém cvičení psychopati neváhají obětovat jednu osobu ve prospěch pěti ostatních v obou variantách. Pro ně není podstatné, zda musí někoho zabít vlastníma rukama, nebo jen přehodit výhybku – výsledek je stejný.

Naopak nepsychopati potřebují v prvním případě více času na rozhodnutí a ve druhém by se jen velmi málo z nich dokázalo odhodlat shodit jiného člověka z mostu. Lze to vysvětlit tím, že při zvažování nejlepšího možného výsledku v situacích, kde jsou v sázce životy jiných lidí, se aktivují silné emoce, které průměrnému člověku znemožňují učinit čistě racionální rozhodnutí.

Psychopati naproti tomu zůstávají chladní a rozhodují se racionálně, jak ukázala řada dalších experimentů. Jeden odsouzený vrah byl například dotázán, zda si myslí, že by měl lékař zabít mladého muže kvůli jeho orgánům, aby zachránil životy pěti dalších pacientů. Vrah bez váhání odpověděl, že kdyby byl lékařem, ani na sekundu by nezapochyboval, že obětovat toho muže je správné rozhodnutí.