Mooreův zákon

Kdo by byl na vašem seznamu nejvlivnějších osobností počítačového průmyslu? Většina z vás by jistě zmínila Billa Gatese nebo Steva Jobse; někteří (ti, kteří viděli film s Benedictem Cumberbatchem) by možná přidali i Alana Turinga. Existuje však někdo, kdo by měl být v myslích lidí na prvním místě – i když tam obvykle není – a na vrcholu jakéhokoli žebříčku týkajícího se počítačového průmyslu: Gordon Moore.

Jen málokdo udělal pro vznik moderního digitalizovaného světa tolik jako právě on. Jako spoluzakladatel společností Fairchild Semiconductor a Intel sehrál klíčovou roli ve dvou z nejvlivnějších firem 20. století. Je také autorem Mooreova zákona, který – ačkoli byl formulován už v 60. letech – s neuvěřitelnou prozíravostí předpověděl nástup dnešního vysoce technologického světa.

Tyto kapitoly vás provedou životem a kariérou tohoto mimořádně vlivného muže. Dozvíte se mimo jiné, proč starý Buick pravděpodobně sehrál klíčovou roli v dějinách výpočetní techniky a jak Gordon Moora stály jedny hodinky miliony dolarů.

Mooreův zákon jste už pravděpodobně slyšeli, ale co vlastně víte o Gordonu Mooreovi – muži, který jej formuloval?

Gordon Moore se narodil v San Francisku v roce 1929 rodičům Miře a Walteru Mooreovým. Byl spíše uzavřené dítě, ale zároveň mimořádně soustředěné. Jeho předčasná vyspělost a výjimečná inteligence ho brzy nasměrovaly k tomu, co se stalo jeho celoživotním povoláním.

V roce 1940, když mu bylo jedenáct, se Mooreův život zásadně změnil. Jeho nejlepší kamarád dostal chemickou soupravu a oba ji začali používat k výrobě výbušnin a k vyhazování různých věcí do povětří. Věda dokonale odpovídala Mooreově analytickému myšlení; měl ji raději než matematiku, protože mohl přímo pozorovat její účinky ve fyzickém světě. Našel své poslání.

Jak dospíval, jeho vášeň pro chemii a experimentování neustávala. První hodiny chemie absolvoval na Sequoia High School, kde výrazně předčil své spolužáky. V šestnácti letech už měl na svůj věk velmi hluboké porozumění oboru a velkou jistotu ve vlastní úsudek. Zároveň mu zůstala i záliba ve vyhazování věcí do vzduchu. Doma experimentoval s nitroglycerinem a nakonec začal vyrábět petardy pro své kamarády, kteří je používali mimo jiné k ničení poštovních schránek.

Chemie však v Mooreově životě neprobíhala jen v laboratoři. V září 1947 se seznámil s Betty Irene Whitakerovou, studentkou žurnalistiky na San Jose State. Whitakerová byla extrovertní, živá a tvrdohlavá – pravý opak uzavřeného Moorea. Přirozeně ho to k ní přitahovalo. Ona byla na oplátku fascinována jeho tichou jistotou a klidem.

Jak se Gordon Moore a Betty Whitakerová sbližovali, Moore začal rozšiřovat své obzory. První kroky k formulaci Mooreova zákona podnikl na Kalifornské univerzitě v Berkeley, přímo přes záliv od svého rodného města.

Na Berkeley byl přijat v roce 1948 díky doporučujícím dopisům od profesorů ze San Jose State. Pro mladého chemika to tehdy bylo mimořádně podnětné prostředí. Východní pobřeží sice dlouho představovalo centrum akademické vědy, ale mimo jiné i díky rychle rostoucí kalifornské ekonomice se to začalo měnit.

Moore měl možnost pracovat s řadou významných osobností oboru. Dva z jeho profesorů, William Giauque a Glenn Seaborg, získali krátce po jeho nástupu Nobelovu cenu za objev prvku berkelium.

Během prvních let na Berkeley měl na Moora silný vliv George Jura, odborný asistent na katedře fyzikální chemie. Jura učil své studenty, že současná vědecká literatura je téměř vždy v něčem chybná, a vyzýval je, aby ji kriticky zpochybňovali a vyvraceli. Mooreovi to otevřelo oči pro význam originálního výzkumu a dobře to odpovídalo jeho talentu pro experimentování.

Jura také Moorea zasvětil do umění foukání skla – dovednosti, která se mu později velmi hodila při výzkumu polovodičových součástek.

Moore si rychle získal pověst pilného a schopného studenta a v roce 1950 byl přijat na Kalifornský technologický institut (Caltech), který byl tehdy považován za jednu z nejlepších vědeckých škol v USA.

V té době už Betty Whitakerová dokončila studium žurnalistiky na San Jose State, a tak ji Moore požádal, aby se k němu připojila. Podle tehdejších zvyklostí to v podstatě odpovídalo žádosti o ruku. Pár se vzal a zahájil celoživotní partnerství.