Modrý svetr

Po pouhých třech letech v roli bankéřky na Wall Street se Jacqueline Novogratz rozhodla, že chce ve světě zanechat výraznější stopu. Opustila slibnou kariéru a vydala se do Afriky, aby se pokusila pomoci lidem žijícím v chudobě.

Zpočátku byla poměrně naivní západní idealistkou s jen velmi mlhavou představou o tom, co lidé v rozvojových zemích skutečně potřebují a po čem touží. Brzy však začala chápat. Zjistila, že západní experti, kteří mají tendenci předpokládat, že vědí, co chudí potřebují, se často mýlí: pomoc a charita často končí u nesprávných lidí nebo se promrhají na špatně připravené projekty.

Lidé v rozvojových zemích většinou nechtějí almužnu, ale důstojnost, která plyne z možnosti postarat se o sebe. Během svých cest po Rwandě, Keni a Tanzanii – a dalších zemích zasažených chudobou – si uvědomila, že když lidé v rozvojových zemích nesou odpovědnost za projekty pomoci, výrazně se tím zvyšuje šance na jejich úspěch.

V následujících kapitolách se dozvíte mimo jiné:

• proč je ve skutečnosti těžší peníze efektivně darovat, než je nejprve vydělat,
• jak byl muž jménem Innocent vším možným, jen ne nevinným,
• a jak může rozvojová pomoc fungovat lépe, pokud po příjemcích požadujete, aby peníze splatili.

Kdokoli sleduje zprávy, ví, jak ničivé dopady má chudoba v rozvojových zemích. Lidé na Západě se už desítky let snaží pomoci různými způsoby – prostřednictvím vládní pomoci i charitativních organizací – a přesto znovu a znovu narážejí na neúspěch.

Proč? Jedním z hlavních důvodů je, že pomoc a charita často nesměřují k těm správným lidem – k ženám. V rozvojových zemích to bývají právě ženy, kdo v rodině rozhoduje o tom, jak se budou utrácet peníze. Patří tak k nejzodpovědnějším „utrácečkám“ ve svých komunitách. Poskytnout podporu ženám proto přináší největší šanci na skutečně účinné výsledky.

K tomuto závěru Novogratz dospěla, když se snažila pomoci chudým v Rwandě. Pomohla založit mikroúvěrovou společnost Duterimbere, která poskytovala velmi malé půjčky lidem, jež by na běžný bankovní úvěr nikdy nedosáhli. Brzy zjistila, že mnoho žen v rozvojových zemích si bere půjčky na rozšíření svých drobných podniků, většinou zaměřených na prodej zeleniny, jako jsou rajčata či cibule.

Duterimbere se ukázala jako velmi úspěšná, a to zejména proto, že o tom, kam budou peníze směřovat, rozhodovaly místní ženy, nikoli takzvaní experti zvenčí. Tento přístup šel proti tehdy převládajícímu pojetí rozvojové pomoci, podle něhož by ji měli řídit odborníci, zatímco místní obyvatelé by měli jen minimální slovo.

Přestože tyto mikroúvěry účinně pomáhaly chudým komunitám vymanit se z chudoby, Duterimbere čelila jednomu zásadnímu problému: řada žen půjčky nevracela. Novogratz našla řešení v tom, že dlužnice učinila skutečně odpovědnými.

Mnoho chudých lidí čelí frustrující situaci, kterou lze označit za začarovaný kruh: nemohou získat bankovní půjčku, protože jsou považováni za příliš chudé, aby na ni dosáhli, ale bez půjčky nemohou rozjet podnikání a zajistit si slušný příjem.

Tento bludný kruh je částečně důsledkem rozšířeného, ale mylného přesvědčení bank, že chudí lidé žijí v jakési „kultuře chudoby“: údajně se nechtějí zlepšit, a proto by jakoukoli půjčku promrhali a nikdy ji nesplatili.

Obrovský úspěch mikrofinančních institucí však ukázal, že tento pohled je chybný: chudí lidé své dluhy splácet mohou a také je splácejí – pokud je nastavena jasná odpovědnost.

Právě odpovědnost byla klíčem, který Duterimbere umožnil výrazně zvýšit míru splacených půjček. Zpočátku společnost zjistila, že jen málo žen své půjčky vrací, protože k tomu neviděly důvod: proč by měla finanční společnost podporovaná bohatými Zápaďany postrádat jednu malou půjčku?

Například jedna prodavačka rýže tvrdila, že nemůže splácet, protože jí zásoby rýže ukradli. Když však zástupce Duterimbere navštívil její dům, našel tam obrovský pytel rýže pečlivě ukrytý. Dlužnice si jednoduše myslela, že se jí podaří půjčku nevrátit.

Aby se podobným situacím předešlo, vyslala společnost dlužnicím jasný signál: půjčky se musejí splácet. Duterimbere oznámila, že kdo nesplácí, nemůže si znovu půjčit – bez výjimek a bez výmluv.

Tato politika zabrala. Jakmile zmíněná prodavačka rýže uslyšela o novém pravidle, splatila svůj dluh v plné výši a později se stala spolehlivou klientkou. Navíc přístup založený na odpovědnosti pomohl tomu, aby Duterimbere v očích žen nepůsobila jako další naivní západní charita, ale jako seriózní finanční instituce, která jim může skutečně pomoci vymanit se z chudoby.