Mít, nebo být?

Co vás definuje? Peníze na bankovním účtu? Profesní úspěchy? Vaše postava? A co společenský status, dům nebo oblečení? Kultura nám vštěpuje, že jsme tím, co vlastníme, a že cesta k významu, smyslu a radosti je dlážděna nákupy a úspěchy. Že naplnění přichází skrze „mít“. Ale co když existuje lepší cesta?

S tím, co Erich Fromm nazývá „být“, přestávají věci, kterých dosahujeme a které získáváme, určovat, kým jsme. Když změníme myšlení z „mít“ na „být“, už nemusíme soutěžit o význam, smysl a radost. Místo toho jsme svobodní usilovat o to, co nás skutečně naplňuje – fyzicky, duševně i emocionálně – a stejným směrem formovat i společnost.

Následující úryvky ukazují, jak se můžeme přiblížit tomuto novému způsobu života. V tomto shrnutí se dozvíte, co je problematické na myšlení „mít“, proč nelze štěstí spojovat s ekonomickým růstem a jaký způsob myšlení by mohl zachránit planetu.

Kamkoli se podíváme, další produkt nám slibuje lepší život: nové auto, které z nás má udělat úspěšné, telefon, který nám pomůže zvládat každodenní povinnosti. Pokud je ale lepší život tak snadno dostupný, proč je tolik z nás zahlcených, osamělých, zklamaných a nespokojených?

Navzdory tomu, co často slýcháme, je v životě víc než neomezená spotřeba. Ve skutečnosti představa štěstí, jak ji chápe západní civilizace, přinesla nebývalý nárůst úzkostí, depresí a závislostí. Touha soutěžit a neustále se srovnávat mnohé z nás izoluje a přesvědčuje, že musíme být víc a mít víc.

Ironií je, že pokud se hromadění stane naším hlavním cílem, nikdy nebudeme mít dost. Naše nespokojenost se bude jen prohlubovat. Důsledky neomezené spotřeby se navíc neomezují jen na jednotlivce – mají i společenský rozměr. Jedním z nich je koncentrace bohatství v rukou několika málo lidí.

Náš kapitalistický systém typu „každý sám za sebe“ odměňuje sobectví a chamtivost, zatímco hodnoty jako solidarita, sdílení a spokojenost ztrácejí na ceně. Postupem času to prohlubuje rozdíly mezi ekonomickými třídami a může to dokonce vést k válkám. Z historického hlediska hrála chamtivost roli téměř v každém mezinárodním konfliktu – od francouzsko‑indiánské války až po první světovou válku.

Když společnost řídí chamtivost, prohrávají všichni. Zaměstnavatelé se snaží klamat zákazníky, zničit konkurenci a vykořisťovat pracovníky. Kde nás to tedy nechává? Je řešením komunismus? Není, protože stejně jako kapitalismus neusiluje o omezení spotřeby.

Přesto jsou zásadní sociální a ekonomické změny nezbytné, pokud chceme přetvořit společnost, která už většině lidí neslouží. Jinak bude náš cyklus nespokojenosti pokračovat. Každý den jsme zaplavováni sděleními, co musíme koupit, abychom byli šťastní, a co si musíme myslet, abychom někam patřili. Jak to ale ovlivňuje náš vztah k sobě samým a k druhým? A existuje lepší cesta? Na tyto otázky se podíváme dál.

Vyjmenujte si pár svých věcí: hodinky, sluneční brýle. Dobře. A co vaše práce nebo partner? Počkejte – jsou to také „majetky“? Těžko. To ale neznamená, že je tak někdy nevnímáme. I proto máme sklon považovat sebe – a také ostatní, kteří tyto věci „postrádají“ – za neúplné.

Pokud však vyměníme režim „mít“ za režim „být“, uvědomíme si, že jsme celiství bez ohledu na to, kolik toho nashromáždíme.

Začněme u režimu mít, který vše objektivizuje. Když je smyslem života nahromadit co nejvíce, můžeme začít vnímat i lidi jako věci, které je třeba „získat“. Stačí se podívat na náš jazyk: častěji mluvíme o tom, že „máme“ manželku, než že „jsme“ manželem.

A můžeme zajít ještě dál. V režimu mít může to, čemu říkáme „láska“, ve skutečnosti sloužit jako prostředek manipulace s druhými, abychom dosáhli svého. To se děje například tehdy, když rodiče podmiňují svou náklonnost tím, že se děti budou chovat určitým způsobem nebo dosahovat konkrétních výsledků.

Objektivizace se ale netýká jen lidí. Režim mít nás vede i k tomu, že jako majetek vnímáme své názory. Je to patrné na tom, jak se jich držíme, místo abychom zůstali otevření novým myšlenkám. Změnit názor je pak jako přijít o kus majetku. Neztrácíme jen stanovisko – jako bychom ztráceli část vlastní identity.

Naopak v režimu být je důraz kladen na autentické vztahy. To nás osvobozuje k upřímnému a velkorysému setkávání s druhými – i s těmi, kdo s námi nesouhlasí. Díky tomu můžeme žít hlubší a plnější život.

V režimu být je naším cílem stávat se – vyjadřovat, kým jsme, spíše než co máme. To nám dává sílu přijímat změnu, protože skutečně důležité je, jak se vztahujeme ke světu a jaké uspokojení nacházíme v našich jedinečných a autentických potřebách.

Volba mezi „mít“ a „být“ je tedy klíčová pro naše naplnění. A nejde jen o názor jednoho autora. Mnozí z největších myslitelů dějin to viděli podobně. Buddha například učil, že utrpení překonáme a dosáhneme nirvány jen tehdy, když přestaneme lpět na majetku. V Bibli se Ježíš ptá: „Jaký prospěch máš, získáš‑li celý svět, ale ztratíš sám sebe?“ Karl Marx tvrdil, že přepych je stejně nebezpečný jako bída a že místo usilování o to hodně mít by se lidé měli snažit mnohem více být.

„Být“ zní lépe, že? A přesto režim mít prostupuje každou vrstvu společnosti. Jak a s jakými důsledky, uvidíme v další části.