Mířit na Měsíc

Byla doba, kdy představa, že člověk přistane na Měsíci, patřila výhradně do světa sci‑fi. Pak ale přišel 20. červenec 1969 a tým astronautů, inženýrů a matematiků z NASA proměnil fantazii ve skutečnost a navždy změnil naše chápání toho, co je možné.

K dosažení tak ohromného cíle byly samozřejmě potřeba výjimečné mozky. Za veškerou raketovou vědou však stály i postupy, které může využít každý z nás k dosažení vlastních milníků. Jak uvidíte v následujících kapitolách, nebyly to jen teoretické znalosti, co dostalo lidi na Měsíc; klíčová byla také schopnost najít v úkolu hlubší smysl a zůstat připravený – a dobře odpočatý – na nečekané výzvy a obavy, které se po cestě objevily.

Když se budete učit od těch, kteří dosáhli velikosti, budete lépe připraveni „mířit na Měsíc“ a proměnit i ty nejodvážnější sny ve skutečnost. V tomto shrnutí zjistíte mimo jiné, proč může být dobrý noční spánek odpovědí na řadu vašich problémů, proč je velký rozdíl mezi termínem v prosinci a v lednu a jak obyčejné pero zachránilo misi Apollo 11.

Datum 20. července 1969 označuje výjimečný okamžik v dějinách: den, kdy Apollo 11 bezpečně přistálo na Měsíci. Dosažení tohoto cíle si však vyžádalo desetiletí náročné práce plné zkoušek a nezdarů.

To, co udržovalo tým Apolla motivovaný, byl silný pocit smyslu. Drželi se vize, že právě americká vynalézavost bude stát za prvním přistáním člověka na Měsíci a že tento úspěch posílí americké hodnoty svobody a demokracie po celém světě. Takto vysoké sázky jsou samozřejmě obrovským motivátorem.

Silný smysl pro účel ale nevyžaduje raketovou vědu. Může vzniknout v jakémkoli týmu – třeba i v univerzitním call centru. Univerzita v Pensylvánii má stipendijní program, který pomáhá talentovaným, ale finančně znevýhodněným studentům hradit školné. Součástí programu je call centrum, jehož úkolem je kontaktovat absolventy a žádat je o dary.

V roce 2007 pozval psycholog Adam Grant bývalé příjemce stipendií, aby přišli a promluvili si s týmem v call centru. Chtěl, aby zaměstnanci na vlastní oči viděli, jak zásadně peníze mění životy konkrétních lidí. Grant si všiml, že to vytvořilo mimořádně silný motivační efekt. Jakmile si zaměstnanci uvědomili, jaký dopad jejich práce má, získali mnohem silnější pocit smyslu. Výsledek? Čas, který věnovali telefonování, vzrostl o 140 % a vybrané prostředky se zvýšily o 171 %.

Dalším osvědčeným způsobem, jak zvýšit výkon, je přidat do práce prvek soutěže. U týmu Apolla byl tento aspekt přítomen velmi výrazně – Spojené státy byly zapojeny do napínavého vesmírného závodu se Sovětským svazem.

Už v roce 1898 zkoumal motivační účinek soutěžení Norman Triplett, profesor psychologie na Indiana University. Při pozorování cyklistů, kteří závodili s konkurenty i bez nich, si všiml, že sportovci dosahovali stabilně vyšších rychlostí, když měli soupeře.

V roce 2008 Triplettovy poznatky rozšířil japonský psycholog Kou Murayama. Zjistil, že motivační účinek soutěže se ještě zvyšuje, když jsou lidé součástí týmu a mohou průběžně sledovat svůj výkon ve srovnání s výkonem soupeřů.

A v roce 2014 psycholog Gavin Kilduff ukázal, že motivace roste ještě víc, pokud je soupeř osobně známý rival.

Jak ale uvidíme v další kapitole, soutěživost je potřeba vyvážit dalším klíčovým faktorem: uměním včas si odpočinout.

Je velmi pravděpodobné, že by k přistání Apolla 11 na Měsíci nikdy nedošlo, nebýt jedné zásadní myšlenky – konceptu lunárního orbitálního rendezvous. Šlo o průlomové řešení, které umožnilo astronautům bezpečně dosáhnout měsíčního povrchu tak, že jejich hlavní kosmická loď nejprve vstoupila na oběžnou dráhu Měsíce.

Jakmile byla hlavní loď na orbitě, Neil Armstrong a Buzz Aldrin přešli do malé přistávací jednotky nazvané Eagle, která je dopravila na poslední úsek cesty až na povrch.

Tento nápad nevznikl během nepřetržité 48hodinové brainstormingové maratonu. Zrodil se po měsících cíleného zkoušení různých možností a návrhů. Klíčové bylo, že v tomto období nechyběly četné přestávky na odpočinek a fáze, kdy mohly myšlenky „inkubovat“ a postupně dozrávat.

Pauzy a kvalitní spánek nejsou projevem lenosti. Naopak – jsou nezbytnou součástí procesu, který vede k inovativním nápadům. Kreativní osobnosti jako Steve Jobs nebo Mark Zuckerberg jsou známé tím, že podporovaly dělání přestávek a vyhrazení času na uklidňující, ale povzbuzující aktivity, jako jsou dlouhé procházky.

Zvlášť užitečné jsou přestávky spojené s pohybem. V roce 2014 zjistila psycholožka ze Stanfordu Marily Oppezzo, že lidé, kteří během pauzy chodili na běžeckém pásu, zvýšili svou kreativitu až o 60 procent ve srovnání s těmi, kteří zůstali sedět. Důležité je, že tento nárůst kreativity může přetrvat několik hodin poté, co se člověk vrátí ke stolu. Jinými slovy: vaše práce může těžit z hodin zvýšené tvořivosti po jediné třicetiminutové procházce.

Podobné výhody pro inovativní myšlení přináší i kvalitní spánek. V roce 2004 zadal psycholog Ulrich Wagner z univerzity v Lübecku účastníkům velmi obtížný úkol: pracovali se seznamem čísel a museli některé číslice nahrazovat jinými. Část účastníků dostala úkol ráno a řešila ho bez spánkové pauzy, jiní jej dostali večer a dokončovali až následující ráno po plnohodnotném spánku.

Zajímavé na tomto úkolu bylo, že měl rychlé a elegantní řešení, které však nebylo na první pohled zřejmé. Pozoruhodné je, že 60 procent těch, kteří se k úkolu vrátili po spánku, dokázalo toto skryté řešení odhalit, zatímco v druhé skupině na něj přišlo jen 23 procent účastníků.

Není divu, že mnoho předních světových firem, jako je Google nebo Nike, dnes své zaměstnance aktivně povzbuzuje, aby si během dne krátce zdřímli. Až tedy příště budete řešit složitý problém, zkuste to „nechat přes noc uležet“ – je dost možné, že ráno najdete lepší řešení.