Mimo pracovní dobu

Mnozí z nás se cítí zahlceni neustálým shonem. Ať už je to náš chytrý telefon s nekonečným pípáním „urgentních“ e‑mailů, nebo domácí povinnosti a všechny jejich nároky, vždy je tu něco, co si žádá naši pozornost. Co nám však zoufale chybí, je čas na odpočinek a na to, abychom mohli dělat to, co sami chceme.

A i když už nějaký čas pro sebe máme, často ho trávíme obavami, že nedosahujeme dostatečných úspěchů, nebo přemýšlením o tom, co je dalším bodem našeho programu. Jak tedy můžeme vytvořit život, který je zároveň produktivní i příjemný?

Abychom to zjistili, musíme prozkoumat, proč někteří lidé mají pocit, že mají času na rozdávání, zatímco jiní se nikdy necítí dostatečně volní. V následujících kapitolách se dozvíte, proč většina moderních pracovních prostředí vypěstovala kulturu neustálého shonu a proč je dnes běžné, že velká část vašeho volného času je zabrána bezvýznamnými schůzkami.

Dále se naučíte, jak můžete změnit svůj přístup k času, abyste byli uvolněnější a dokázali si v hektickém životě najít prostor pro lidi, na kterých vám záleží. Také zjistíte, co můžete udělat hned teď, abyste se cítili méně zaneprázdnění a přitom stihli víc.

V tomto shrnutí uvidíte, jak může trávení času s našimi blízkými zvýšit pocit, že máme času víc; proč vytváření krásných vzpomínek rozšiřuje naše vnímání času; a jak souvisí naše očekávání ohledně času s tím, čeho v životě dosahujeme.

Možná to nahlas nepřiznáváme, ale většina z nás má nějakou obsesi. Autorka je například posedlá časem a tím, jak ho trávíme. Natolik, že strávila roky pečlivým zapisováním, kolik času věnuje různým činnostem.

Její záznamy jsou mimořádně přesné. Může vám třeba říct, že v pátek 14. července 2017 vstala přesně v 6:45, strávila 45 minut vyplňováním školních formulářů pro své dítě a později věnovala 30 minut vyřizování pošty.

Než začala svůj čas sledovat, myslela si, že má docela dobrou představu o tom, jak tráví své dny. Její záznamy jí však rychle ukázaly, že ve skutečnosti neměla ani tušení. Často například lidem říkala, že pracuje 50 hodin týdně, a byla šokovaná, když zjistila, že ve skutečnosti pracuje v průměru jen 40 hodin.

A není sama, kdo má tendenci svůj pracovní čas nadhodnocovat. V roce 2011 zjistil americký Úřad pro statistiku práce, že lidé, kteří tvrdili, že pracují více než 75 hodin týdně, svůj pracovní čas obvykle přestřelili zhruba o 25 hodin. Autorka nedávno vedla rozhovor s mladým mužem, který tvrdil, že pracuje 180 hodin týdně. Působivý výkon – zvlášť když si uvědomíme, že je to o dvanáct hodin víc, než kolik jich týden vůbec má.

To vyvolává důležitou otázku: pokud nepracujeme tolik, kolik si myslíme, kam vlastně náš čas mizí?

Překvapivě mnoho lidí nechce znát odpověď. Ačkoli důkladné sledování času poskytuje hlubší pochopení toho, jak skutečně trávíme jednotlivé týdny, řada z nás se této myšlence brání. Zaprvé se můžeme obávat, že nám sledování času ukáže, kolik hodin promarníme činnostmi, které pro nás ani pro naše blízké nejsou smysluplné ani přínosné. Zadruhé se můžeme bát, že nám neustálé připomínání plynutí času bude bolestně ukazovat naši konečnost, a vyvolá tak úzkost z každé „ztracené“ minuty.

Přes tyto možné nevýhody autorka zjistila, že jí sledování času umožnilo svůj život přenastavit. Vyzbrojena lepšími informacemi dokázala udělat pozitivní změny v tom, jak se svým časem nakládá. Jakmile například zjistila, že tráví téměř 327 hodin ročně čtením laciných časopisů, motivovalo ji to vyhradit si čas na promyšlenější plánování svých čtenářských návyků. Sestavila si seznam kvalitních knih, naplánovala si, kdy si je pořídí, a nahradila konzumaci celebritních drbů „výživnější“ stravou v podobě hodnotných titulů.

Všichni máme vzpomínky – dobré i špatné –, které utvářejí to, kým jsme dnes. Zajímavé je, že naše vzpomínky hrají důležitou roli i v tom, jak vnímáme čas. Obecně platí, že čím více vzpomínek vytvoříme, tím víc se nám zdá, že jsme měli času.

Důvod souvisí se způsobem, jakým lidský mozek zpracovává své okolí a ukládá to, co se v něm děje. Když procházíme každodenním životem, většina toho, co se nám stane, je rychle odsunuta do hlubin paměti, nebo je úplně zapomenuta.

Vzpomněli byste si například, co jste dělali přesně v tento den před třemi lety? Možná ano, pokud se stalo něco výjimečného, ale pokud šlo o běžný den jako každý jiný, pravděpodobně ne. Proč? Protože o svých ustálených rutinách příliš nepřemýšlíme. A právě tento nedostatek vědomé pozornosti je důvodem, proč se nám rutiny zdají tak pohodlné.

Bohužel to má i vedlejší efekt: naše mozky rutinní čas téměř nekatalogizují. Pokud například každý pracovní den jezdíte stejnou trasu do práce 235 dní v roce po dobu čtyř let, váš mozek se obvykle rozhodne uložit všechny tyto cesty – zhruba tisíc jízd – jako jednu jedinou! Tisíc vašich cenných hodin se tak v paměti smrskne do jedné neurčité zkušenosti.

Znepokojivé je, že pokud mozek dostává příliš mnoho jednotvárných podnětů, mohou celé roky zmizet v jakýchsi paměťových černých dírách.

Jak tedy rozšířit své vnímání času a zabránit tomu, aby nám hodiny mizely v rutině? Klíčem je vytvářet vzpomínky, které jsou nějakým způsobem intenzivní nebo nové. Dovolená je například téměř jistým způsobem, jak takové vzpomínky generovat. Naše mozky si z nových zážitků vytvářejí vzpomínky proto, že si nemohou být jisté, co z toho bude v budoucnu důležité – a tak raději ukládají všechno, co je nové.

Chcete‑li tedy „roztáhnout“ čas, vydejte se za dobrodružstvím. V běžném životě si možná za dva týdny zapamatujeme jen hrstku zajímavých událostí. Strávíte‑li však dovolenou na exotickém místě, nasbíráte často tolik nových zážitků, že jich budete mít plnou hlavu ještě dřív, než si vůbec sednete k snídani.