Mimo kontrolu

Představte si, že je rok 1994 a vy právě poprvé slyšíte o novém vynálezu zvaném „internet“. Tušili byste tehdy, jak obrovský dopad bude mít během pouhých dvaceti let na celé lidstvo? Sotva.

Nedivte se proto, pokud vás následující úryvky přivedou k přesvědčení, že Kevin Kelly je tak trochu médium – dokázal totiž předpovědět řadu vývojových trendů s ohromující přesností.

V tomto shrnutí najdete odpovědi mimo jiné na tyto otázky: proč byla tato kniha povinnou četbou pro celý herecký ansámbl filmu Matrix včetně Keanu Reevese; proč bychom se měli skutečně obávat vzniku umělé inteligence; proč už dávno měly zmizet klasické kreditní karty; a jak by počítačový program mohl ukázat, že Darwinův popis evoluce prostřednictvím přirozeného výběru není celý příběh.

Vraťme se do roku 1994 – pokud jste tehdy už byli na světě. Pamatujete si dobu, kdy internet ještě nebyl masově rozšířený a neexistovaly sociální sítě, tablety ani mobilní telefony s fotoaparátem? Přestože tehdejší technologie působí z dnešního pohledu téměř „primitivně“, vědci a technici si už tehdy kladli v zásadě stejné otázky jako my dnes: kam směřuje technologie a jak bude formovat naši budoucnost.

Jedna z klíčových otázek zní: jak můžeme technologický pokrok urychlit tím, že se budeme učit od přírody?

Vezměme si jako příklad umělou inteligenci. Dnešní počítače a stroje zvládají jen ty úkoly, pro které byly naprogramovány – řídí se jakousi „hodinovou logikou“. Například pokud naprogramujete stroj, aby vyráběl dveře do auta, bude tuto činnost opakovat stále dokola, ale bez přeprogramování nedokáže dělat nic jiného.

V přírodě však nacházíme mnohem složitější „technologie“. Uvažujme třeba lidský mozek. Ten dokáže myslet, učit se a vyvíjet se na základě zkušeností, které během života nasbírá. Této schopnosti říkáme živá logika. Pokud chceme umělou inteligenci skutečně posunout, musíme tuto živou logiku napodobit i ve strojích.

Učení se z přírody je ale jen jedním směrem na dvouproudé silnici: můžeme také vnášet prvky technologie do samotné přírody. Jinými slovy, zatímco se inspirujeme přírodními procesy při konstrukci učících se strojů, zároveň můžeme přírodní systémy vylepšovat pomocí technologií.

Jedním z příkladů je bioinženýrství: cílené šlechtění a genetická úprava rostlin a zvířat tak, aby lépe sloužily lidským potřebám – například selektivní šlechtění krav, jejichž potomstvo produkuje více mléka.

Ještě dál jde konvergence přírody a technologie v podobě bionických vivisystémů: sítí jednotlivců a strojů, v nichž je samotná síť chápána jako živý organismus. Přirozeným příkladem vivisystému je včelí úl – celek, který se učí, přizpůsobuje a přežívá, ačkoli není jedním samostatným organismem.

Společným rysem většiny dnešních technologií a strojů je, že vyžadují intenzivní lidskou kontrolu a dohled. Jak se však začneme stále těsněji propojovat s umělými i biologickými systémy, zjistíme, že lidé budou muset část této kontroly postupně pouštět z rukou.

Proč? Jakmile se příroda a technologie začnou skutečně prolínat, příroda se stane dominantním partnerem. Je to logické: příroda je základem veškerého života na Zemi, a technologie se proto musí přizpůsobit jí, nikoli naopak.

Navíc přírodní procesy bývají často efektivnější než ty umělé. Příroda je například dokonalým recyklačním systémem: živiny obsažené v odumřelých rostlinách a zvířatech jsou v ekosystému znovu využity mnohem účinněji, než to dokáže jakýkoli člověkem navržený systém.

Chceme‑li podobnou efektivitu využít i v technologiích, musíme být ochotni vzdát se iluze úplné kontroly. Místo abychom se chovali jako nekompromisní manažeři, měli bychom se vidět spíše jako pastýři, kteří stádo vedou obecným směrem, ale nesnaží se řídit každý krok každé jednotlivé ovce.

Takový přístup by umožnil umělým systémům rozvíjet se podle tří základních přírodních principů: autonomie, kreativity a adaptability.

Autonomie znamená, že stroje reagují na situace samostatně a činí vlastní rozhodnutí. Kreativita znamená, že stroje nacházejí lepší způsoby, jak vykonávat svěřené úkoly, a dokonce objevují nové oblasti, kde mohou své schopnosti uplatnit. Adaptabilita pak znamená, že se stroje učí a vyvíjejí spolu s tím, jak se mění okolnosti a prostředí.

Jednou z hlavních výzev lidstva pro 21. století proto bude dokázat vzdát se přímé kontroly nad umělými systémy natolik, aby se mohly rozvíjet podle těchto přírodních principů.