Metoda Wima Hofa

Cítíte se někdy unavení, zmateni, trochu odpojení? Moderní život se všemi svými stresy a nároky v nás často zanechává pocit odcizení. Míváme dojem, že nejsme plně „ve svém těle“ nebo že nejsme v souladu se svými myšlenkami. I když si užíváme relativního pohodlí a materiálního komfortu, něco nám pořád chybí. Důvodem je, že moderní civilizace – jakkoli úžasná – zanedbala něco zásadního: hlubší spojení se sebou samým.

V tomto shrnutí se seznámíte s metodou „Ledového muže“ Wima Hofa, držitele několika zápisů v Guinnessově knize rekordů v různých vytrvalostních disciplínách a průkopníka v oblasti seberealizace. Objevíte, jak se znovu napojit na sebe sama tím, že přijmete mrazivý chlad, ovládnete své dýchání a zkoncentrujete svou mysl. A pokud trpíte chronickým onemocněním či dlouhodobými potížemi, najdete nové způsoby, jak zmírnit své příznaky.

V tomto shrnutí zjistíte:

• proč bychom měli přijmout chlad,
• jak hluboké dýchání umožnilo některým vážně nemocným lidem vystoupit na Kilimandžáro,
• a jak správné nastavení mysli může pomoci překonat téměř jakoukoli obtíž.

Život Wima Hofa začal bojem. Jeho jednovaječné dvojče André se narodilo jako první a lékaři málem přehlédli, že v děloze zůstává ještě jedno dítě – Hofovy pohyby si spletli s kontrakcemi jeho matky. Wim se tak narodil na studené nemocniční chodbě a doslova zápasil o dech. Jako dospělý pochopil, že tento raný boj v něm zanechal hluboký, nevědomý otisk – podvědomě ho vedl k tomu, aby život přijal naplno.

Po těžkém příchodu na svět si však Wim užíval dětství strávené v přírodě. Věří, že i to mělo zásadní formativní vliv. Klíčová myšlenka této kapitoly zní: Wima Hofa formovala raná láska k přírodě a dramatická setkání se zimou.

Jako dítě si hrál v lesích poblíž rodného Sittardu v Nizozemsku. Spolu se svým dvojčetem a kamarády si hráli na Tarzana – ze stromů visely houpačky z pneumatik starých kol. Raději trávil celé dny stavěním domečků na stromech a kopáním skrýší v zemi, než aby se učil nebo chodil do kostela. V lese dokonce vařil: pekl brambory v žhavém popelu a jedl je jen s trochou soli.

Tento raný vztah k přírodě byl pro něj zásadní. Podněcoval a rozvíjel jeho smysly a dal mu hluboce zakořeněný pocit místa ve světě. S kamarády si ve sněhu stavěli i malá iglú. Jednoho dne, když už všichni odešli domů, Wim zůstal uvnitř iglú a cítil příjemné teplo mrazivého ledu. Rodiče ho našli až mnohem později – klidně spal, ale už v rané fázi podchlazení. Naštěstí přišli včas a podařilo se jim ho probrat. Nebylo to však jeho poslední setkání se zimou.

V sedmnácti letech se přestěhoval do Amsterdamu, kde žil v obsazeném domě. Tam mohl svobodně přemýšlet, tvořit hudbu a žít mimo společenské normy a konvence. Jednu mrazivou neděli v amsterdamském Beatrixparku pocítil náhlý, tajemný impuls: zaplavat si nahý v ledové vodě. Stejně jako tehdy v útulném iglú ho chlad neodradil. Vzpomíná, jak se cítil osvobozený – nejen mocí zimy, ale především vlastní silou. Když dokáže snést takový chlad, pomyslel si, co dalšího by mohl dokázat?

Inspirován zimou začal vnímat skryté rezervy lidské mysli – že může být mnohem víc, než si kdy představoval.

Zážitky z dětství a rané dospělosti propojily Hofa s hlubší stránkou jeho osobnosti. Při objevování přírody a pozdějším vědomém přijímání chladu uvěřil, že probudil části mysli, které jsou v mnoha z nás uspány.

Upozorňuje, že jak jsme se stali stále více „civilizovanými“, zapomněli jsme, jak se spojit se svým nejhlubším já. Vybudovali jsme společnost s téměř nekonečným pohodlím, ale ztratili jsme schopnost rozumět vlastním emocím. Deprese a úzkosti jsou na vzestupu. Už nevíme, jak regulovat své nálady. Místo toho se spoléháme na antidepresiva a léky na uklidnění.

Klíčové sdělení této kapitoly je: Ztratili jsme kontakt se svým pravým já.

Existuje bajka, která tuto situaci dobře vystihuje. Několik moudrých mužů se sešlo, aby probrali, co dělat s lidskou duší. „Co s duší uděláme, když s ní lidé takhle zacházejí?“ ptali se.

Nejprve navrhli umístit ji na vrchol nejvyšší hory. Lidé se však na horu vyšplhali, duši našli a udělali z ní trofej. Pak moudří muži navrhli ukrýt ji na dně moře. Ale lidé se potopili až na dno, duši objevili a vystavili ji v muzeu. Další návrh zněl: umístit duši za nejvzdálenější planetu. Lidé však postavili kosmické lodě, našli ji, přivezli zpět a vedli kvůli ní válku.

Nakonec jeden z moudrých mužů navrhl umístit duši přímo do lidí samotných. A to byla konečně správná odpověď. Proč? Protože právě tam se lidé nikdy nedívají.

A tak jsme tady: ve světě, kde mnoho z nás ztratilo kontakt s tím nejdůležitějším. Ať tomu říkáme duše, nebo nejhlubší část mysli, jde o totéž. Naše mozky se nevyvíjely miliony let proto, abychom byli bezmocní vůči tlaku moderního života. Můžeme být mnohem víc – a naši předkové tím skutečně byli, dokud je moderní civilizace neotupila a nepodmínila.

Když Wim jako mladý muž v obsazeném domě experimentoval s chladem a kontrolovaným dýcháním, začal tomu všemu lépe rozumět. Začal si vytvářet metodu, která by ho znovu propojila s jeho pravým já. V následujících kapitolách se podíváme blíže na techniky, které z těchto zkušeností vznikly.