Menší zvířata

Pokud jste v poslední době četli food blogy nebo navštívili nějakou trendy restauraci, nejspíš jste už slyšeli, že „všechno je lepší se slaninou“. Prasata jsou oblíbená v mnoha částech světa. Pro řadu lidí je šunka tradičním slavnostním pokrmem; žádné barbecue nebo balijská hostina by například nebyly úplné bez nějaké části prasete.

Velká část lidstva je prasaty jednoduše okouzlena. V jiných kulturách, jako je islámská či židovská, je však vepřové maso zakázáno. Co je tedy na praseti tak polarizujícího?

Abychom to pochopili, musíme se podívat na náš velmi dlouhý společný vztah. V průběhu věků se různé národy na prase dívaly různě. Některé kultury ho považují za nepostradatelné, jiné ho vnímají jako špinavé zvíře, nevhodné pro lidskou spotřebu.

Vydejme se na cestu dějinami prasat a podívejme se, jak tento zdánlivě podřadný tvor provází lidstvo od samého počátku civilizace. V tomto shrnutí uvidíte, jak starověcí Řekové používali vepřové maso jako nástroj asimilace a trestání podrobených národů; jak zásadní roli hrála prasata při udržování měst v čistotě; a také to, že způsob, jakým s prasaty zacházíme dnes, se výrazně liší od toho, jak jsme s nimi nakládali dříve.

Na první pohled se zdá, že prasata a lidé mají jen málo společného. Při bližším pohledu jsou ale podobnosti těžko přehlédnutelné.

Začněme našimi podobnými trávicími soustavami. Prasata i lidé jsou všežravci, což znamená, že můžeme jíst prakticky cokoli. Sdílíme typově stejný žaludek, který rozkládá bílkoviny, tenké střevo, které vstřebává cukry, i tlusté střevo, které zadržuje a vstřebává vodu.

Podobnosti tím ale nekončí. Vezměme si třeba naše zuby. V roce 1922 vykopal hledač fosilií v Nebrasce zub starý asi 10 milionů let. Nakonec se dostal k Henrymu Fairfieldu Osbornovi, bývalému řediteli Přírodovědného muzea v New Yorku. Po analýze Osborn usoudil, že jde o lidský zub prvního člověku podobného lidoopa, kterého nazval „Nebraska Man“. Mýlil se však: zub ve skutečnosti pocházel z dávného, dnes již vyhynulého prasatovitého tvora.

Když se podíváme ještě dál do minulosti, zjistíme, že když se lidé kolem roku 10 000 př. n. l. začali usazovat, přivedli si s sebou i domestikovaná prasata. Lidé a prasata spolu vždy udržovali úzký vztah a vznik stálých sídel jej ještě posílil.

Na místech několika starověkých vesnic po celém světě byly nalezeny pozůstatky lidských i prasečích kostí. Na lokalitě Hallan Çemi v dnešním Turecku vědci zjistili, že všechny prasečí kosti patřily zvířatům mladším než jeden rok, což naznačuje, že byla porážena na maso.

Podrobnější pohled na raně domestikovaná prasata ale ukazuje, že nesloužila jen jako zdroj masa. Byla také využívána k udržování vesnic v čistotě – požírala zbytky a odpadky. Důkazy naznačují, že rané komunity obvykle opouštěly svá sídla ve chvíli, kdy množství odpadu dosáhlo kritické úrovně. S prasaty fungujícími jako „mobilní jednotky na likvidaci odpadu“ se však osady mohly stát trvalejšími.

Jak uvidíme, prasata byla ceněna i odmítána ze stejného důvodu.

Přestože domestikovaná prasata poskytovala potravu a umožnila lidem usazovat se, nikdy nepatřila mezi zvlášť oslavovaná zvířata. Jak se na Blízkém východě začaly rozvíjet první civilizace, ukázalo se, že místní klima není pro chov prasat ideální, a zároveň je začaly odmítat společenské elity.

Zvířata v této oblasti musela v dávných dobách putovat na velké vzdálenosti v suchém, horkém počasí – v podmínkách, které prasatům nevyhovují, protože potřebují stín a pestrou stravu. Mezitím si bohatí lidé, jako byrokraté a kněží, rádi dopřávali hovězí a jehněčí, které si chudší vrstvy nemohly dovolit.

Navzdory pohrdání ze strany bohatých však prasata nezmizela. Dělala to, co vždycky: živila se jako mrchožrouti. Chudí lidé z toho měli radost – díky tomu bylo vepřové levné a měli co jíst.

Právě kvůli své všežravosti se ale pověst prasat dál zhoršovala. Prase jako všežravec sní prakticky cokoli, včetně lidských mrtvol a výkalů, pokud na ně narazí. V civilizacích Egypta a Mezopotámie šlo o vážné tabu, a lidé, kteří jedli vepřové, byli proto považováni za nečisté. Krávy jedly trávu; prasata jedla kravský trus – je snadné uhodnout, které zvíře si získalo větší úctu.

A pokud to samo o sobě nestačilo k omezení konzumace vepřového, Židé navíc zavedli v Tóře formální zákaz pojídání prasat, který měl dalekosáhlé důsledky. Nejenže Židé tento zákon šířili všude, kde se usadili, ale ovlivnili i další náboženství, jež se hlásí k Abrahamovi – islám. Dnes tak na světě žije zhruba 14 milionů Židů a 1,6 miliardy muslimů, kteří vepřové nejedí.

Navzdory této rané špatné pověsti však prase zažilo svůj velký návrat u Řeků a Římanů.