Materiál myšlení

Učení jazyků je klíčovou součástí našich životů. Jako kojenci a malé děti jsme se všichni plazili, ukazovali na věci a v určitém okamžiku jsme začali nahlas vyslovovat slova, abychom popsali to, co nás obklopovalo. Pro většinu z nás je jazyk natolik samozřejmý, že pokud nejsme lingvisté nebo jazykoví nadšenci, vůbec nepřemýšlíme o tom, jak vlastně funguje.

Jak uvidíte v tomto shrnutí, jazyk není jen neuvěřitelně komplexní jev, ale může nám také osvětlit lidské myšlení a chování. V následujících kapitolách se dozvíte, jak lidé vnímají svět a jak v něm jednají – právě prostřednictvím podrobného zkoumání lidského jazyka.

Od schopnosti kojenců osvojovat si gramatická pravidla až po historický vývoj nadávek uvidíte, proč naše slova poskytují fascinující pohled na to, jací jsme. Zjistíte také, proč rozdíl mezi chápáním útoku z 11. září jako jedné či dvou událostí představoval rozdíl v hodnotě 3,5 miliardy dolarů; jak Bill Clinton využil nejednoznačnost přítomného času, aby se vyhnul problémům; a proč postava Elizy Doolittle v roce 1913 šokovala publikum.

Každý si pamatuje 11. září 2001, den, kdy dvě unesená letadla narazila do dvojčat – věží Světového obchodního centra v New Yorku. V ten den se obě letadla zřítila v krátkém sledu: první narazilo do severní věže v 8:46 a druhé do jižní v 9:03.

Co to ale má společného s jazykem nebo lingvistikou? I vysoce traumatické události mohou vyvolat spory o přesný význam slov. Po této tragédii se například vedla debata o tom, zda útoky z 11. září na New York představovaly jednu událost, nebo dvě samostatné.

Obě strany to viděly následovně: obecně se mělo za to, že útok na Světové obchodní centrum byl jednou událostí – koordinovaným teroristickým činem, který vyvolal sérii vojenských a politických reakcí. Zároveň jej však lze chápat jako dvě oddělené události: jeden útok na severní věž a druhý na jižní. Záběry první věže v plamenech, zatímco druhá zůstává neporušená, jasně ukazují, jak oddělené tyto dva útoky byly – alespoň po dobu zhruba dvaceti minut.

Takové rozlišení se může zdát bezvýznamné, ve skutečnosti je ale mnohem důležitější, než by se mohlo zdát. Slova a detaily v jejich okolí mají v každodenním životě velký praktický význam – a to platí obzvlášť v právu.

Vrátíme-li se k příkladu 11. září, spor o to, zda šlo o jednu událost, nebo o dvě, znamenal 3,5 miliardy dolarů v sázce. Nájemce Světového obchodního centra Larry Silverstein měl pojistku s limitem 3,5 miliardy dolarů na jednu škodní událost. Pokud by byl útok posouzen jako dvě samostatné události, získal by odškodnění za každou z nich.

Zkoumání jazyka a jeho nuancí tedy není jen intelektuální hra. Může mít velmi reálné důsledky – a v následujících kapitolách uvidíme, jak, tentokrát už na méně tragických příkladech.

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč miminka tak často pláčou? Jedna z teorií říká, že se snaží zorientovat ve verbální komunikaci – a to rozhodně není jednoduchý úkol.

Lidé si často myslí, že se děti učí jazyk prostým napodobováním, ale není to tak jednoduché. Je pravda, že napodobování pomáhá kojencům osvojit si jednoduchá slova, samo o sobě by však nikdy nestačilo k tomu, aby se naučili složitou gramatiku.

Například můžete správně říct „snědla míchaná vajíčka s baconem“ nebo „snědla míchaná vajíčka a bacon“. Z toho ale dítě neodvodí, že se má ptát „s čím snědla míchaná vajíčka?“, a nikoli „s čím snědla míchaná vajíčka a?“

Zjednodušeně řečeno, jazyk obsahuje příliš mnoho výjimek a zvláštností na to, aby si je lidé mohli všechny jednotlivě zapamatovat. Děti se proto musí naučit obecnější pravidla, která se za gramatickými konstrukcemi skrývají.

V angličtině je například správně „I poured the wine into the glass“ („nalil jsem víno do sklenice“), ale nesprávně „I filled the wine into the glass“ („naplnil jsem víno do sklenice“). Tento rozdíl není náhodný. Určitý typ větné struktury se používá k popisu toho, že se změnil stav nádoby. Takovou syntaxi lze logicky spojit jen se slovesem, které právě tuto změnu stavu nádoby vyjadřuje – v tomto případě její naplnění. Proto můžeme říct „I filled the glass with wine“ („naplnil jsem sklenici vínem“).

Stejná konstrukce ale nefunguje se slovesem, které změnu stavu nádoby nevyjadřuje, například se slovesem „pour“ („nalít“). Víno totiž můžete nalévat kamkoli, bez ohledu na to, zda existuje nějaká nádoba, do níž ho lijete. Proto nemůžete říct „I poured the glass with wine“ („nalil jsem sklenici vínem“), ale musíte říct „I poured the wine into the glass“ („nalil jsem víno do sklenice“).

Všechny jazyky jsou plné podobných skrytých složitostí. Může se ale dítě tyto věci opravdu naučit, aniž by mělo vrozenou, předem danou schopnost pro jazyk? Tomu se budeme věnovat v následující kapitole.