Mapy významu

Každý má rád dobrou pohádku. Ať už jde o legendy starověkých řeckých bohů, pohádky bratří Grimmů nebo filmovou ságu Star Wars – fantastické příběhy o statečných hrdinech přitahují naši pozornost, probouzejí představivost a silně působí na naše emoce. Platí to od počátků civilizace.

Co ale mají tyto příběhy společného? A co nám jejich společná struktura říká o lidské mysli a o světě, ve kterém žijeme?

Tento text vychází z předpokladu, že sdílené příběhy – zejména staré kulturní mýty, předávané po staletí – jsou klíčem k pochopení lidské povahy a kultury. Kombinací mytologie, historie a psychologie zkoumá, jak naše mysl vytváří smysl, jak mýty tento smysl předávají a jaký význam mají mýty v naší moderní éře racionalismu.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• čeho se bojí myši a lidé stejně,
• které tři postavy se objevují ve všech mýtech,
• a jak můžete žít smysluplný život.

Když dáte krysu do nové klece, její první reakcí je ztuhnout. Krysa je vyděšená – a to je pochopitelné. V novém, neznámém prostředí může číhat vážné nebezpečí. Teprve postupně začne klec prozkoumávat – čichá, olizuje a škrábe se skrz mříže. Čím víc si na nové prostředí zvyká, tím klidnější se stává.

Lidé jsou mnohem složitější bytosti než krysy, ale svět zkoumají podobným způsobem.

Klíčové poselství této kapitoly zní: Lidé zkoumají své prostředí ze strachu z neznáma.

Pro lidi, stejně jako pro krysy, je svět rozdělen na dvě části: známé a neznámé.

_ Známé_ je „domácí klec“. Zahrnuje vše, čemu snadno rozumíme – buď proto, že jsme se s tím už setkali, nebo proto, že máme k dispozici sdílené kulturní vědění. V tomto prozkoumaném teritoriu se cítíme klidně a bezpečně.

Ne známe je naopak všechno, čemu zatím nerozumíme: nová situace, nevysvětlený jev, nečekané chování – zkrátka anomálie. Stejně jako nová klec děsí krysu, i anomálie nás obvykle zastaví v našem postupu. Když se setkáme s neznámým, nemáme zpočátku jak zjistit, s čím máme tu čest.

Anomálie v nás proto vyvolávají dvojí pocity. Jsou zároveň hrozivé i slibné.

Představte si například, že dostanete dopis s neznámým obsahem a na obálce stojí: „Otevřete na vlastní nebezpečí.“ Je to vydírání? Nečekané dědictví? Při jeho otevírání byste se pravděpodobně cítili jak úzkostně, tak vzrušeně.

To, zda při setkání s neznámým převládne strach, nebo zvědavost, závisí na tom, jak nečekaná a jak cizí pro nás daná anomálie je. Kdybyste například věděli, že dopis poslal přítel, byli byste při jeho otevírání nejspíš méně nervózní. V každém případě byste ale byli nedočkaví zjistit, co je uvnitř.

Stejně jako krysy máme i my po překonání počátečního strachu přirozenou tendenci neznámé prozkoumávat. Doufáme, že se nám tak podaří proměnit neznámé v známé území. Tím snižujeme emocionální napětí a znovu získáváme pocit bezpečí.

Na rozdíl od krys však můžeme neznámé zkoumat nejen svým jednáním, ale i myšlením. U onoho dopisu byste pravděpodobně strávili stejně tolik času jeho čtením jako přemýšlením o tom, kdo ho poslal a proč.

Naše myšlenky i činy jsou nástroje, jimiž proměňujeme neznámé ve známé. S jejich pomocí aktivně vytváříme svět, který známe.

Na Západě se často pyšníme svým vědeckým pohledem na svět. Myslíme si, že moderní věda nám pomáhá vidět svět takový, jaký opravdu je: jako soubor faktů, nikoli pocitů.

Jak ale ukázala předchozí kapitola, emoce hrají v našem každodenním porozumění světu klíčovou roli. Naše pocity nám pomáhají určovat, zda je pro nás něco dobré, nebo špatné, a tedy zda se k tomu máme přiblížit, nebo se tomu vyhnout – často bez vědomého úsilí.

Hlavní poselství této kapitoly je: Příběhy nám pomáhají orientovat se ve světě jako v místě plném smyslu.

Ať už jde o partnera, kterého milujete, práci, kterou nenávidíte, nebo čokoládu, po které toužíte – smysl, který těmto věcem přisuzujete, vychází z emocí, jež k nim máte.

Emoční, neboli afektivní význam věci závisí na vašich aktuálních cílech a preferencích i na vašem sociálním a kulturním kontextu. Například význam kousku cheesecakeu pro vás závisí nejen na tom, zda cheesecake máte rádi, ale také na tom, zda držíte dietu a zda vám ten kousek nabízí vaše babička, nebo cizinec na ulici.

Z vědeckého hlediska je samozřejmě kousek cheesecakeu vždy stejný. Je to ale právě jeho afektivní význam, který určuje vaše myšlenky a chování vůči němu.

Proto čistý racionalismus moderní vědy není příliš dobrým nástrojem pro orientaci v reálném světě, kde se fakta a pocity neustále prolínají.

Naštěstí lidé vymysleli důmyslný kulturní nástroj, jak věcem dodávat smysl: příběhy.

Sdílené příběhy o slunci a hvězdách, bozích a králích, hrdinech a monstrech byly od počátku dějin nedílnou součástí lidské kultury. Velké mýty lidské civilizace jsou nejstarší a nejdůležitější z těchto příběhů. Patří sem například kosmologie starověkých Egypťanů, příběhy řeckých a římských bohů nebo Kristovo utrpení.

Z našeho moderního pohledu je snadné tyto staré mýty odmítnout jako pověrčivé smyšlenky. Ve skutečnosti však plnily hlubokou psychologickou funkci. Tím, že nabízely vyprávění o vzniku kosmu, stvoření člověka a působení přírodních sil, dávaly smysl obrovským oblastem lidské zkušenosti, které by jinak zůstaly nevysvětlitelné.

Ve starověké Mezopotámii například lidé věřili, že velký hrdina Marduk stvořil kosmos z roztrhaného těla Tiamat, dračice chaosu a matky všeho života. Než ji Marduk zabil, stvořila Tiamat jedenáct druhů nestvůr, které jí měly pomoci v boji – mezi nimi zmije, lvy a démony bouří.

Tento mýtus o stvoření pomáhal Mezopotámcům vysvětlit některé z nepříjemnějších faktů života, jako jsou bouře nebo uštknutí hadem. Mýty tak přetvářely neznámé v něco o trochu známějšího a o něco méně děsivého.