Malé dějiny filozofie

Existují otázky, k nimž se lidská mysl znovu a znovu vrací. Jak mám žít? Co je pravda? Mám se bát smrti? A jak se mám chovat k ostatním? To jsou otázky, s nimiž se myslitelé potýkají už tisíce let. Jejich snaha nalézt na ně jasné odpovědi filozofii po staletí obohacovala a udržovala ji živou.

Mnoho čtenářů však filozofie spíše odrazuje. Filozofové často píší nejasným jazykem a používají vysoce odborné termíny. Navazují na argumenty svých předchůdců a často předpokládají, že máme rozsáhlé předběžné znalosti. Stručně řečeno, filozofie jen zřídka představuje snadné čtení.

Právě tady přicházejí ke slovu tyto úryvky. Zaměřují se na několik nejzajímavějších filozofů, které autor vyzdvihuje, a jejich podnětné myšlenky o životě předkládají v srozumitelnější podobě.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč byste se neměli bát smrti, proč Nietzsche kritizoval laskavost a proč můžete být „donuceni být svobodní“.

Před zhruba 2 500 lety byl ve starověkých Athénách často k vidění neupravený a poněkud nevzhledný muž, který na ulici zastavoval kolemjdoucí. Jmenoval se Sókratés a měl jednu z nejpronikavějších myslí celého starověkého Řecka.

Sókratés se však lidí neptal na peníze. Zajímal se o morálku a povahu pravdy. Odpovědi Athéňanů často odhalovaly jednostrannost a skryté předpoklady.

Sókratés bohužel své myšlenky nikdy nezapsal. Učinil to až jeho žák Platón. Většina takzvaných sokratovských dialogů je ve skutečnosti Platónovým dílem. Platón však nebyl pouhým zprostředkovatelem myšlenek svého učitele – byl sám o sobě mimořádně schopným filozofem.

Hlavní myšlenka této kapitoly zní: Sókratés a Platón kladli zásadní otázky, které uvedly filozofii do pohybu.

Platón je snad nejznámější díky podobenství o jeskyni. V něm přirovnává lidi, kteří nemají filozofické vzdělání, k vězňům spoutaným v jeskyni. Ti hledí na stěnu jeskyně a stíny, které na ní vidí, považují za skutečnost. Filozof je naproti tomu ten, kdo dokáže z jeskyně uniknout a spatřit svět takový, jaký opravdu je.

Toto podobenství souvisí s Platónovou teorií idejí. Podle ní má každý fyzický předmět svou ideální, nehmotnou podobu – Ideu. Samotné fyzické věci jsou jen nedokonalými napodobeninami této Ideje, podobně jako stíny na stěně jeskyně jsou jen nedokonalými obrazy předmětů, které je vrhají.

Většina lidí je rozptylována fyzickými věcmi, s nimiž se ve světě setkává, stejně jako jsou vězni fascinováni stíny. Abychom však skutečně poznali realitu, abychom opravdu opustili jeskyni, musíme zapojit rozum, a ne se pouze spoléhat na smysly.

Například víme, jaké vlastnosti má mít stůl – plochou desku, jednu či více nohou –, ale ne vždy dokážeme uchopit samotnou Ideu stolu, onu abstraktní „stolovost“, která přesahuje jednotlivé konkrétní stoly. Podobně označujeme některé činy jako „dobré“, ale jen zřídka máme jasnou představu o tom, co je abstraktní ideál dobra.

Schopnost myslet v pojmech Idejí je podle Platóna výsadou filozofů. Dokonce doporučoval, aby společnost řídili filozofové – právě kvůli své jedinečné moudrosti.

Ne všichni Athéňané s tím však souhlasili. Mnozí se domnívali, že filozofové narušují tradice města, podněcují mládež k neposlušnosti vůči autoritám a k zanedbávání bohů. Tato obvinění byla vznesena i proti Platónovu učiteli Sókratovi. Ten byl nakonec uznán vinným z „kazení mládeže“ a odsouzen k smrti vypitím jedu.

Jeho neúnavná zvídavost však inspirovala filozofy až do dnešních dnů.

Někteří žáci stráví celý život v duchovním stínu svých učitelů: rozvíjejí, zpřesňují a obhajují myšlenkové směry, které jim jejich mentoři vytyčili. Jiní se vydají vlastní cestou, otevírají nové intelektuální obzory a zpochybňují mnohá přesvědčení svých učitelů.

Právě to udělal Aristotelés. Byl Platónovým žákem, ale v mnoha zásadních ohledech se od něj odchýlil a jeho filozofie otevřela zcela nové pole. Aristotelova díla byla po staletí tak vysoce ceněna, že mnozí myslitelé jeho argumenty přejímali téměř bez kritického zkoumání – autorita jeho jména jim stačila.

Co tedy činilo jeho myšlení tak výjimečným? Hlavní myšlenka této kapitoly zní: Aristotelova filozofie ukazuje cestu k lidskému rozkvětu.

Zatímco Platón považoval viditelný svět za nedokonalý odraz ideálních forem, Aristotelés věnoval velkou pozornost konkrétním detailům každodenního života. Podstatná část jeho díla má dnes blízko k tomu, co nazýváme vědou – snažil se vysvětlit složité zoologické, fyzikální či astronomické jevy.

Jednou z ústředních otázek, jíž se zabýval, byla otázka, jak máme žít. Na tu se pokoušeli odpovědět už Sókratés a Platón, Aristotelés však nabídl vlastní řešení: měli bychom usilovat o štěstí.

Když ale Aristotelés mluví o štěstí, nemá na mysli chvilkové potěšení. Používá výraz eudaimonia, který je blíže dnešním pojmům jako rozkvět či naplněný život. Stejně jako rostliny prospívají za vhodných podmínek, mohou i lidé „vzkvétat“. A stejně jako u rostlin mohou i u lidí do tohoto rozkvětu zasáhnout okolnosti, které nemáme plně pod kontrolou.

Jak však o eudaimonii usilovat? Podle Aristotela mají lidé jednu funkci, která je odlišuje od všech ostatních bytostí: rozum. Právě pěstováním a uplatňováním rozumu můžeme dosáhnout naplněného a úspěšného života.

Tím se však Aristotelés nespokojil. Zdůrazňoval, že k dosažení eudaimonie je zapotřebí určitý typ charakteru, vyznačující se ctnostnými návyky. V jeho pojetí spočívá každá ctnost ve „zlaté střední cestě“ mezi dvěma krajními, neřestnými postoji.

Vezměme si například ctnost odvahy. Příliš málo odvahy znamená zbabělost, příliš mnoho zase bezohlednou zbrklost. Skutečná ctnost leží mezi těmito extrémy – a právě tu bychom měli rozvíjet.