Loď bláznů

Jak a proč Donald Trump vyhrál prezidentské volby v USA v roce 2016? Co motivovalo tolik Američanů, aby pro něj hlasovali? Po Trumpově nečekaném vítězství si tyto otázky kladla řada komentátorů, politologů i obyčejných občanů. Objevilo se mnoho vysvětlení a dodnes se o ně vedou spory.

Následující úryvky nabízejí pohled jednoho z nejvýraznějších hlasů na konzervativní straně amerického politického spektra – Tuckera Carlsona. V zásadě jeho argument shrnuje následující tvrzení: hlasováním pro Trumpa ukázali Američané svým elitám obrovský „prostředník“. Carlson těmito elitami rozumí zákonodárce, podnikatele, novináře a další osoby, které zastávají mocenské pozice v klíčových politických, ekonomických a kulturních institucích USA.

Carlson vidí celou řadu legitimních důvodů, proč mohou být Američané se svými elitami nespokojeni. V tomto shrnutí projdeme tyto důvody jeden po druhém. Po cestě se seznámíte s Carlsonovými argumenty, proč:

• elity přenesly vinu za společenské problémy na chudé a střední vrstvy,
• elity podporují imigraci z vlastních, skrytých důvodů a
• elity přetvořily Demokratickou stranu v politickou sílu bohatých.

Abychom porozuměli vzestupu Donalda Trumpa do Bílého domu, musíme nejprve pochopit historický kontext, v němž se to odehrálo. Ten lze shrnout do jediné věty: úpadek americké střední třídy.

Stačí se podívat na několik čísel. Statistiky ukazují, že v posledních čtyřiceti letech výrazně poklesla jak relativní velikost, tak ekonomická síla americké střední třídy. V letech 1970–2015 se podíl Američanů, kteří patřili ke střední třídě, snížil z více než 60 procent na méně než 50 procent dospělé populace. Zároveň podíl střední třídy na celkovém příjmu v USA klesl z 62 na 34 procent, zatímco podíl bohatých Američanů vzrostl z 29 na téměř 50 procent, což výrazně zvýšilo jejich absolutní bohatství.

Jinými slovy, propast mezi bohatými a chudými se stále více rozevírá a stále více Američanů je vytlačováno na opačné póly. A jak se tato propast zvětšuje, bohatí se od ostatních vzdalují – obrazně i doslova.

Bohatí Američané se soustřeďují v několika pobřežních enklávách, například v zámožných čtvrtích New Yorku, Washingtonu, D.C., či San Franciska. Geograficky izolovaní od většiny svých spoluobčanů vedou životy, které jsou od těch ostatních téměř zcela oddělené. Jejich děti chodí do elitních škol, jako je Sidwell Friends ve Washingtonu, D.C. – vysoce selektivní soukromá škola, kterou navštěvovaly děti významných novinářů, politických činitelů a politiků, včetně rodin Obamových a Clintonových. Poté pokračují na prestižní vysoké školy a univerzity, jako jsou Harvard, Princeton či Yale. Nakonec vstupují do elitních profesí – žurnalistiky, politiky, financí nebo práva.

Na této cestě se obvykle berou mezi sebou a usazují se v již zmíněných enklávách. I ve volném čase často žijí v jiném světě. Když například jdou na sportovní utkání, nesedí na tribunách mezi běžnými fanoušky, ale sledují zápas z pohodlí soukromých skyboxů.

Podle Carlsona tak americké elity postupně ztrácejí kontakt se svými spoluobčany. A to vede k celé řadě problémů, jimž se nyní podíváme blíže na zoubek.

Empatie a blízkost často kráčejí ruku v ruce. Čím více jsme od ostatních lidí odděleni, tím hůře se do nich dokážeme vcítit. Empatie je totiž založena na porozumění druhým a jejich utrpení – a to je obtížné, pokud je v každodenním životě téměř nepotkáváme, natož abychom s nimi pracovali, žili nebo se s nimi přátelili.

V nepřítomnosti osobního kontaktu se z ostatních lidí stávají anonymní, vzdálené postavy. To pak snadno vede k lhostejnosti nebo dokonce k opovržení vůči nim a jejich problémům. Podle Carlsona právě tohle platí o amerických elitách a jejich postoji k ostatním občanům.

Protože elity samy nezažívají potíže, které tíží chudé a střední vrstvy, zůstávají jim tyto problémy cizí. Jak říká staré přísloví: sejde z očí, sejde z mysli. Pokud bohatí Američané posílají své děti do soukromých škol, jezdí v luxusních autech a využívají špičkovou soukromou zdravotní péči, nemají žádnou přímou zkušenost se zhoršujícím se stavem veřejných škol, hromadné dopravy či státních nemocnic.

Samozřejmě se o problémech chudých a středních vrstev mohou dozvědět z médií. I pak je ale mohou odmítnout třemi způsoby.

Za prvé mohou problémy zlehčovat. Mohou si například říkat, že chudí Američané vlastně nejsou tak chudí – vždyť mají chytré telefony a televize, tedy luxus, který je ve srovnání s obyvateli rozvojových zemí činí relativně bohatými.

Za druhé mohou popřít vlastní odpovědnost a svalit vinu na samotné oběti. Chudobu a ekonomický úpadek chudých a středních vrstev tak mohou přičítat jejich údajné lenosti či jiným domnělým morálním selháním, jako je nadměrné pití alkoholu, kouření nebo „špatná životní rozhodnutí“.

Za třetí mohou oběti vykreslit v krajně nesympatickém světle, takže je téměř nemožné cítit k nim jakoukoli empatii. Chudí a střední bílí Američané jsou tak často líčeni jako rasističtí, xenofobní bigoti. To je činí krajně odpudivými pro každého, kdo vyznává opačné hodnoty – inkluzivitu a multikulturalismus.

Většina elit se nejen považuje za nositele těchto hodnot, ale také si na nich zakládá. Jak však uvidíme v následujících kapitolách, Carlson je v tomto ohledu považuje za pokrytce.