Leadership BS

Před dvaceti lety by nikdo ani nemrkl, kdybyste řekli, že abyste se stali generálním ředitelem úspěšné firmy, musíte být tvrdí a ne vždy zrovna hodní hoši. To ale platilo tehdy. Dnes, když otevřete libovolný byznysový časopis, dozvíte se, že úspěšný lídr má být autentický, starostlivý a empatický. Je to ale opravdu dobrý styl vedení? Dá se skutečně dojít na vrchol tím, že jste neustále skromní, autentičtí a obecně milí?

Tyto kapitoly se dívají na vedení z jiného úhlu a zpochybňují běžná přesvědčení dnešní literatury o leadershipu. V tomto shrnutí se dozvíte, co znamená pojem „GE jerk“, proč se úspěšní lídři nebojí lhát a proč v mnoha organizacích roste počet administrativních pozic.

Byznysoví guruové se v lecčems podobají kazatelům. Místo aby šířili útěšné mýty o božské, laskavé bytosti, šíří mýty o hrdinských byznysových vůdcích a tajemství jejich úspěchu. Tyto hrdinské příběhy vytvářejí přitažlivé obrazy, legendy a odkazy, ale k realistickému portrétu mají daleko.

Vezměme si příběh bývalého generálního ředitele General Electric Jacka Welche. Příběhy ho líčí jako muže, který si vážil každého zaměstnance, vždy vštěpoval svým podřízeným důvěru a prosazoval pro GE dlouhodobé strategie a vizi. Co však tyto příběhy obvykle opomíjejí, je označení „GE idiots“, kterým bývalí zaměstnanci popisovali typ pracovníka, jenž se pod Welchovým vedením v GE rozšířil. Welch zavedl politiku zvanou „rank and yank“: každý rok bylo propuštěno spodních 10 procent manažerů GE, bez ohledu na jejich dosavadní kariérní výsledky. To z manažerů GE dělalo bezohledné a nepříjemné lidi, kteří zoufale honili čísla.

Další detaily, které byznysoví guruové obvykle přecházejí, zahrnují žaloby kvůli znečišťování životního prostředí podané proti GE, cenové kartely a případy podvodů, k nimž docházelo za jeho éry.

Když vytváříme bezchybné biografie osobností, jako je Jack Welch, je to ve skutečnosti na škodu, protože lidé nevyhnutelně dospějí k závěru, že na takový odkaz nemohou nikdy dosáhnout. A v důsledku toho se o to ani nepokusí.

Když Michael Dyson psal biografii Martina Luthera Kinga Jr., nevyhýbal se zmínkám o jeho nevěrách, protože považoval za důležité, abychom své vůdce neidealizovali. Kingovy nedokonalosti z něj dělají přístupnějšího a lidštějšího člověka – a právě proto je jako historická osobnost inspirativnější. Uvědomit si, že i naši hrdinové mají chyby, je zásadní pro to, abychom cítili, že můžeme kráčet v jejich stopách a přinášet společenské změny ve svém okolí. Musíme pochopit, že velkých věcí lze skutečně dosáhnout i s lidskými nedostatky.

Naopak, když inspirativní osobnosti prezentujeme jako bezchybné, brání to skutečné změně – problémy přetrvávají a guruové mají dál práci.

Nikdo nebude Donalda Trumpa podezírat z falešné skromnosti. Všechny jeho podniky nesou jeho jméno: Trump Casino, Trump Steaks, Trump Tower a tak dále. Ačkoli si z něj mnozí dělají legraci, nic to nemění na tom, že je 417. nejbohatším mužem na světě s odhadovaným majetkem 4 miliardy dolarů. Dá se tedy říct, že Trump o vedení byznysu něco ví – zejména pokud jde o sebepropagaci.

Efektivní sebepropagace znamená umět upozornit na své silné stránky a mluvit o sobě v dobrém světle. Je to dovednost, která vám může pomoci získat práci a postupovat po kariérním žebříčku. Výzkumy ukázaly, že personalisté hodnotí uchazeče o zaměstnání lépe a častěji je doporučují, pokud prokazují schopnost sebepropagace. Důvodem je, že sebepropagace je jen jinou formou sebevědomí – a to je vlastnost, která se přenáší na ostatní a zlepšuje jim náladu.

Studie z roku 2012 na Berkeley Business School ukázala, že jak sebevědomí, tak i přehnaně sebevědomí lidé získávali ve svých skupinách více respektu, vyšší společenský status a větší vliv. Platilo to i tehdy, když si ostatní členové skupiny byli vědomi, že přehnané sebevědomí dané osoby není ničím podložené.

Podobné výhody se prokázaly i u vůdců s narcistickými rysy, jako je pocit vlastní výjimečnosti, arogance a přesvědčení, že si zaslouží zvláštní zacházení. Studie generálních ředitelů během finanční krize v roce 2007 zjistila, že ačkoli firmy vedené narcistickými CEO zpočátku trpěly více, jejich osobnost vedla k vyšší šanci na přežití. Narcisté mají mimo jiné díky svému přehnanému sebevědomí silnější touhu jednat a riskovat. To pomohlo narcistickým generálním ředitelům úspěšně dovést své společnosti k zotavení z krize.

Tyto vlastnosti se ukázaly jako prospěšné i u těch nejvýznamnějších vůdců: prezidentů USA. Po přezkoumání výkonu 41 bývalých prezidentů dosáhli nejlepšího hodnocení ti, kteří vykazovali tzv. nebojácnou dominanci – směs narcismu, výřečnosti a bezohlednosti. Týkalo se to jak jejich celkové přesvědčivosti, tak schopnosti zvládat krize.