Krvavě skvělé ženy

V době neutuchajícího boje za genderovou rovnost a sílícího feministického hnutí je důležité rozumět tomu, kde to všechno začalo. Kniha Krvavě skvělé ženy vrhá světlo na řadu nedoceněných žen, jejichž přínos britským dějinám je stejně významný jako přínos kteréhokoli muže. Sleduje nejranější zápasy za osvobození žen, počínaje bojem proti svazujícím viktoriánským manželským zákonům. Dozvíte se, jak se během několika desetiletí proměnilo postavení žen z „majetku“ jejich mužů v samostatné občanky s volebním právem a kontrolou nad vlastním tělem.

Uvidíte také, jak semínka nespokojenosti zasetá ve 40. letech 20. století vykvetla v sexuální revoluci 60. let, která pomohla zajistit svobody, jež dnes tolik žen považuje za samozřejmé. V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, proč návrat vojáka z války nemusel být pro jeho manželku nutně dobrou zprávou; jak jedna technická inovace proměnila sex pro ženy z „děsivého“ v „vzrušující“; a proč první britská premiérka mluvila jako muž.

Román Mary Wollstonecraftové z roku 1798 Nespravedlnosti ženy vypráví příběh Marie – ženy, která přišla o opatrovnictví nad svou malou dcerou a byla svým manželem neprávem zavřena do ústavu pro duševně choré. Ačkoli jde o dílo gotické fikce, Mariin osud byl smutnou realitou mnoha žen v georgiánské a viktoriánské Británii. Manželství tehdy pro ženu znamenalo ztrátu majetku i osobní svobody.

Teprve ke konci devatenáctého století se začaly zákony postupně měnit a ženy získávaly první ochranu před domácím násilím. Jedním ze základních principů viktoriánského manželského práva byla tzv. coverture. Ta stanovovala, že právní subjektivita ženy je podřízena právní subjektivitě jejího manžela. Žena tak nemohla nikoho žalovat ani být žalována, nesměla sepsat závěť a její majetek – včetně toho, který vlastnila před svatbou – se automaticky stával majetkem manžela. Neměla ani žádná samostatná práva k dětem.

Postupně se však situace začala měnit. Zákon o majetku vdaných žen z roku 1870 přiznal vdaným ženám právo dědit a vlastnit peníze, které si samy vydělaly. V roce 1884 byl přijat Zákon o manželských příčinách, který zakazoval manželovi držet ženu zavřenou doma jako trest za to, že odmítá jeho sexuální požadavky.

Teprve v roce 1891 byl tento zákon poprvé vyložen a uplatněn v soudním řízení známém jako únos Jackson. Edmund Jackson se v roce 1887 oženil s Emily Hall a krátce poté bez ní odjel na Nový Zéland, kde chtěl začít nový život jako farmář. O čtyři roky později se vrátil do Anglie odhodlán se se svou ženou znovu sblížit. Když Emily odolávala, Edmund bez jejího vědomí podal žádost o „obnovení manželských práv“. Podle tehdejšího práva by tak Emily byla nucena žít se svým manželem a manželství „naplnit“.

Jednoho dne Edmund, ztrácející trpělivost, Emily přepadl a proti její vůli ji držel ve svém domě. Emilyina rodina se obrátila na soud a podala návrh na vydání příkazu habeas corpus. Ten vyžadoval, aby Edmund přivedl svou zadržovanou ženu před soud a byl donucen uvést právně uznatelný důvod jejího věznění.

Nejvyšší soud sice vydání příkazu habeas corpus odmítl, ale Odvolací soud přijal na svou dobu bezprecedentní rozhodnutí a odmítl představu, že manžel má nad svou ženou neomezenou moc. Přesto byly ještě na počátku 20. století manželky v praxi stále považovány za jakýsi oprávněný majetek svých mužů.

V další části se dozvíte, jak ženy využily svou práci během první světové války ve svůj prospěch a posunuly kupředu boj za volební právo.

S vypuknutím první světové války přišla Británie o třetinu své civilní mužské pracovní síly, která byla povolána do zbraně. Vláda proto náhle vyzvala ženy z vyšších a středních vrstev – dosud považované za příliš křehké pro těžkou práci – aby si vyhrnuly rukávy a podpořily válečné úsilí.

Velká část jejich přínosu spočívala v práci v továrnách a ve zdravotnictví. To umožnila politika zvaná „zředění“, kterou v roce 1915 zavedl tehdejší ministr munice David Lloyd George. Cílem „zředění“ bylo zaměstnat více žen v továrnách vyrábějících zbraně a munici pro frontu. Od ledna 1916 byl pro muže zaveden povinný odvod, a zbrojovky proto potřebovaly ještě více žen, aby plnily granáty plynem či TNT. Do roku 1917 zaměstnával Woolwich Arsenal – který před válkou neměl ani jednu ženskou zaměstnankyni – už 25 000 žen.

Ženy působily také jako dobrovolné pomocné sestry – tzv. VAD (Voluntary Aid Detachments) – tedy částečně vyškolené zdravotnice v blízkosti fronty. Jedna z nich se stala jednou z prvních ženských obětí války. Sestra Edith Cavell odjela v roce 1914 do Belgie, aby se ještě před německou okupací připojila k Červenému kříži. Zdravotnický personál bývá obvykle chráněn Ženevskou úmluvou, tato ochrana však byla v jejím případě ignorována poté, co pomohla více než 75 spojeneckým vojákům uprchnout do neutrálního Nizozemska. Byla odsouzena za špionáž a popravena popravčí četou. Po její smrti ji britská vláda prohlásila za mučednici a její obraz využívala na náborových plakátech.

Takové vlastenecké činy sehrály významnou roli v rozhodnutí britské vlády udělit ženám volební právo. Suffragetka Millicent Garrett Fawcett rychle rozpoznala, že válka představuje příležitost k posílení feministického hnutí: věřila, že ženy mohou dokázat svou hodnotu vlasteneckou prací – sbírkami, hospodařením s potravinami a pomocí při náboru vojáků.

Úsilí žen bylo pro vedení války natolik zásadní, že je veřejně chválili i bývalý premiér H. H. Asquith a Winston Churchill, tehdy člen vlády. Premiér David Lloyd George a jeho koaliční kabinet proto začali diskutovat o změnách volebních zákonů. Ty měly umožnit hlasovat všem dospělým mužům a zároveň rozšířit volební právo i na část žen.

Podmínky však byly přísné. Aby žena mohla volit, muselo jí být více než 30 let, musela vlastnit majetek a doložit, že ona nebo její manžel hlasovali v místních volbách. Tyto návrhy se staly součástí Zákona o zastoupení lidu, o němž Dolní sněmovna hlasovala 19. června 1917. Po jeho schválení získalo volební právo 8,4 milionu žen.