Kritika čistého rozumu

Jaká je podstata prostoru a času? Řídí se svět zákonem příčinnosti – a pokud ano, proč? To jsou jen dvě z fascinujících otázek, které Kant pokládá ve svém díle Kritika čistého rozumu. Jeho odpovědi jsou podnětné, převratné a místy až ohromující. Bohužel jsou ukryty v 856 stranách jedné z nejhůře proniknutelných filozofických próz, jaké kdy byly napsány. Kant ji sám popsal jako „suchou, nejasnou, v rozporu se všemi běžnými představami a navíc zdlouhavou“. Dokonce i odborníci na Kanta si nejsou jisti, jak přesně Kritiku a její neuvěřitelně složité argumenty chápat, a předložili mnoho vzájemně si konkurujících výkladů.

Vzhledem k tomu mohou následující úryvky nabídnout pouze jeden z možných výkladů některých Kantových hlavních myšlenek a nutně přeskakují řadu technických detailů. Naštěstí většina z nich zajímá především specialisty. Pro nás ostatní však samotné jádro Kantových úvah poskytuje víc než dost podnětů k přemýšlení.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• jak překvapivou povahu mají prostor a čas,
• jaké je znepokojivé pozadí zákona příčinnosti a
• jakou střízlivou lekci si rozum musí osvojit o svých vlastních mezích.

Představte si, že jste stavitel žijící ve středověku. Jednoho dne vás král povolá na staveniště. Ukáže na obrovskou hromadu stavebního materiálu a řekne: „Chci, abyste z toho postavil věž, která dosáhne nebe – nebo alespoň co nejblíž k němu.“ Co uděláte?

Začali byste zkoumat materiál. Z čeho je? Jak je pevný? Odpovědí na tyto otázky zjistíte, jak vysokou věž můžete bezpečně postavit. Alternativou je prostě začít stavět a doufat v nejlepší – což je recept na katastrofu, jakmile se dostanete výš, než materiál unese.

Stejný typ úvahy podle Kanta platí pro filozofy, když chtějí vybudovat metafyzický systém.

Klíčová myšlenka: Dříve než filozofové začnou budovat metafyzický systém, musejí prozkoumat původ a povahu „mentálního materiálu“ našich myslí.

Metafyzika je oblast filozofie, která se snaží pozvednout naše poznání světa do nejvyšších sfér lidského zkoumání. Pomocí abstraktních pojmů a logických principů rozumu se pokouší překročit empirické důkazy přírodních věd a uchopit konečnou povahu reality.

Zvažte například čas. Má začátek? Nebo se táhne do věčnosti? To jsou typické metafyzické otázky. Odpovězte na řadu takových otázek, spojte odpovědi do soudržného celku – a máte metafyzický systém.

Od dob starověkého Řecka se mnoho filozofů pokoušelo takové systémy vybudovat. Před Kritikou čistého rozumu se však většina z nich do metafyziky pouštěla, aniž by se nejprve ptala na původ a povahu mentálního materiálu, z něhož své systémy staví. Prostě vzali pojmy a logické principy, které měli po ruce, a začali s nimi stavět.

Jenže: jsou tyto materiály skutečně vhodné pro úkol metafyziky? A pokud ano, jak vysoko nám dovolují naši metafyzickou „věž“ vystavět?

Pokud je odpověď „až k nebi“, pak výborně – stavme. Pokud je však odpověď „ne příliš vysoko“, měli bychom zůstat blíž zemi – spokojit se s každodenním poznáním věd a to esoteričtější ponechat náboženství. Tak či onak, tuto odpověď musíme znát předem. Jinak riskujeme, že postavíme věž, která se nám pod nohama zřítí.

Naše metafyzická věž se tedy může zhroutit, pokud neprozkoumáme mentální materiál, z něhož ji chceme postavit. Ale proč by to mělo vadit? Není to přece skutečná, fyzická věž. Je to jen hromada myšlenek. Nikomu se nic nestane, když se zřítí. Proč se tedy prostě nepustit do stavby a neuvidíme, co z toho vzejde?

Protože takový přístup není příliš filozofický. Ve skutečnosti je pravým opakem filozofie – je to dogmatismus.

Klíčové poselství: Aby se filozofie vyhnula nebezpečí metafyzického dogmatismu, musí podstoupit kritiku čistého rozumu.

Filozofie je mimo jiné o tom, že svá přesvědčení podrobujeme kritickému zkoumání. Řekněme, že věříte, že máte svobodnou vůli. Dobře – proč tomu věříte? Možná proto, že si myslíte, že lidé musejí mít svobodnou vůli, aby mohli nést morální odpovědnost. Dobře, ale proč věříte tomu? Čím víc odhalujeme základní předpoklady svých přesvědčení a zpochybňujeme je, abychom zjistili, zda obstojí v kritice, tím víc se zabýváme filozofií. Naopak, čím víc své předpoklady bereme jako samozřejmé, tím víc upadáme do dogmatismu – úhlavního nepřítele filozofie.

Pokud se teď rovnou pustíme do stavby metafyzického systému, aniž bychom nejprve prozkoumali mentální materiál, z něhož jej budeme stavět, bereme jako samozřejmý předpoklad, že tento materiál je pro metafyziku vhodný. Možná je, možná není – v každém případě to ale nevíme, a náš předpoklad je tudíž neodůvodněný. Tím se dopouštíme dogmatismu ohledně své schopnosti dělat metafyziku.

Abychom se dogmatismu vyhnuli, musíme tuto schopnost kriticky prozkoumat. Máme vůbec schopnost metafyzického poznání? A pokud ano, odkud pochází?

Nemůže pocházet z našich smyslů, protože ty nám poskytují pouze empirické poznání fyzického světa, nikoli _meta_fyzické poznání, které přesahuje empirickou, fyzikální oblast vědy. Musela by tedy pocházet čistě z naší schopnosti rozumovat – zkrátka z čistého rozumu.

Chceme‑li se vyhnout dogmatismu, musíme proto podrobit naši schopnost čistého rozumu kritickému zkoumání. Je vůbec schopna poskytnout nám metafyzické poznání? Pokud ano, jakým způsobem a v jakém rozsahu?

Takový kritický projekt můžeme nazvat kritikou. A právě proto Kant tvrdí, že se musíme pustit do kritiky čistého rozumu.