Krevní msta

Moderní politika se točí kolem mediálních triků a uhlazeného PR, ale všichni tušíme, že za oponou se odehrává úplně jiný příběh. Od nepaměti byla politika krutým byznysem – doslova. Spousta sporů mezi mocnými rody se v průběhu dějin řešila armádami a nájemnými vrahy. V moderním světě se tyto střety neodehrávají na bojišti, ale v médiích a volebních kampaních. Rivalové – alespoň ve Spojených státech – už se sice nesnaží navzájem fyzicky likvidovat, to ale neznamená, že nehrají nečistě.

Tyto úryvky vás zavedou do zákulisí jednoho z nejostřejších střetů v současné americké politice – mezi bývalým prezidentem, který strávil v Bílém domě dvě po sobě jdoucí funkční období, současným prezidentem a možná i jeho nástupcem. Pokud chcete porozumět americké politice, jsou tyto texty nezbytnou četbou.

Dozvíte se v nich mimo jiné, jak byla odpovědnost za incident v Benghází využita k politickému bodování, proč Bill Clinton naznačil, že Obama by se lépe hodil k roznášení kávy, a proč Obama prohlásil, že Reagan byl lepším prezidentem než Clinton.

Na setkání absolventek Wellesley College v roce 2013 se Hillary Clintonová podle jednoho z účastníků ostře vyjádřila o Baracku Obamovi: označila ho za „neschopného a bezvýznamného“ a dokonce prohlásila, že „tomu hajzlovi se nedá věřit“. Co v ní vyvolalo takovou nenávist? Šlo jen o nedůvěru v jeho schopnosti státníka? Vůbec ne. Šlo o pomstu.

Vraťme se k prezidentským volbám v roce 2008. Během kampaně měl Bill Clinton pocit, že na něj Obama v podstatě vyhlásil „hon“, když ho nepřímo vykreslil jako rasistu. Navíc jím Obama pohrdl, když naznačil, že Ronald Reagan měl zásadní vliv na americkou politiku způsobem, jakým „Slick Willie“ nikdy neměl.

Bill, který chtěl být vnímán po boku F. D. Roosevelta a Reagana jako velký prezident, byl těmito výroky hluboce zasažen. Zároveň Obamovi záviděl, že během své kampaně nikdy nepožádal o jeho radu – zatímco i George W. Bush se na něj obrátil.

Billovo opovržení Obamou postupně přerostlo v téměř fyzickou nenávist. Podle některých svědectví dokonce řekl, že Obamu nenávidí víc než kteréhokoli jiného muže, s nímž se kdy setkal. Hillaryina zášť vůči Obamovi je podobně silná. Všechno začalo už v primárkách v roce 2008, kdy Obamův tým tvrdil, že Hillary není důvěryhodná, a naznačoval, že její motivací je chladná politická kalkulace, nikoli skutečné přesvědčení.

Ani Obamovi k Clintonovým nechovají sympatie. Mají za to, že Clintonovi jsou rasově necitliví a morálně zcela zdiskreditovaní. Podle senátora Teda Kennedyho Bill o Obamovi prohlásil: „Před pár lety by nám tenhle chlapík nosil kávu!“ Michelle Obamaová si zase nese vůči Hillary zášť od chvíle, kdy zjistila, jak agresivně a přehnaně Hillary během studií na Wellesley College útočila na Edwarda Brooka, prvního Afroameričana zvoleného do Senátu USA.

Obamovi také považují Billa za člověka, který tráví příliš mnoho času létáním na svém soukromém tryskáči, přezdívaném „Air Fuck One“, a zaplétá se do pochybných obchodů s kontroverzními podnikateli, jako je nebraský multimilionář Vinod Gupta, výměnou za příspěvky na kampaň – a tím zásadně kompromituje svou integritu.

Když nám někdo není sympatický, je poměrně snadné přestat mu zvedat telefon a doufat, že na něj nenarazíme na ulici. V politice je to ale jinak. Tam se občas musíte „dát do postele“ se svým úhlavním nepřítelem, ať je vám ta představa jakkoli odporná.

V srpnu 2011 na tom Obama nebyl dobře. Podle průzkumu Gallup považovalo jen 41 procent Američanů v produktivním věku Obamu za „dobrého prezidenta“. Průzkum Pew ukázal, že z 52 procent nezávislých voličů, kteří pro něj hlasovali v roce 2008, si jeho znovuzvolení přálo už jen 37 procent. A k tomu se přidala i Oprah Winfreyová. Její hlasitá podpora Obamy v kampani v roce 2008 sehrála klíčovou roli v jeho vítězství, zároveň ji ale stála mnoho republikánských diváků. Na oplátku jí byl přislíben privilegovaný přístup do Bílého domu. Oprah svou část dohody splnila, slíbené dveře do Bílého domu se jí však nikdy skutečně neotevřely. V roce 2011 proto oznámila, že tentokrát Obamu podporovat nebude.

Bez „Oprah efektu“, který by znovu zvedl jeho popularitu, stál Obama před otázkou: co dál? Bylo načase zavolat Billu Clintonovi.

Dva Obamovi nejbližší poradci měli na zapojení Billa Clintona do kampaně odlišné názory. Valerie Jarrettová, prezidentova nejdůvěrnější poradkyně, se proti oslovení Clintona ostře stavěla. Tvrdila, že je neřiditelný, vysoce manipulativní a vždy požaduje příliš vysokou protihodnotu. Naproti tomu stratég David Plouffe zastával názor, že využít Clintonovu popularitu k útoku na republikány je naprosto nezbytné. Věřil, že bez něj se kampaň neobejde. Clinton navíc mohl pomoci přilákat bílé voliče z dělnické třídy, k nimž měl Obama obtížný přístup.

Nakonec se Obama přiklonil k Plouffovu doporučení. Jarrettová ho však dokázala přesvědčit alespoň o tom, že po volbách může jakoukoli dohodu s Clintonem jednoduše „odložit“ a přestat ji plnit.